Pamflet o hledání smyslu existence v prostoru nekonečné blbosti

Stále více mě udivuje precizní předurčenost individuální existence a téměř groteskní boj o změny k lepšímu. Ať se budete snažit sebevíc, i když vybrousíte své dovednosti a intelekt na maximum, každým dnem se více a více přibližujete ke zkáze. A když nebudete dělat vůbec nic, jen to urychlíte. Co s tím? O co tady vlastně jde? O přežití? Máme se snažit vytvářet lepší podmínky pro život? Proč? Abychom se dobře zabavili? Ano, to funguje! Když pracuji, nemám možnost myslet na absurdní nesmyslnost celého svého snažení.
Nemuset pracovat, jenom se válet na pláži, sledovat vlny a racky a vyhlížet stíny majestátních fregatek … to by se mi líbilo. Více cestovat. Víc tvořit.  To by se mi líbilo ještě víc. Jenže proč to všechno? K čemu je to dobré?

Wallpaper 2 (zdroj google)

Kdo se víc snaží, méně trpí. Ale co když naše snažení žádný univerzální smysl nemá a je na každém, ať si něco vymyslí? Můžeme život brát třeba jenom jako (psychopatickou brutální) hru o přežití.

Přežít je umění nad umění. Třeba takové firmy a jejich produkty. Ještě než stvoříte nový jedinečný a dobře prodejný výrobek, už se objeví jinde tři lepší a ten váš jde k šípku. Když si vzpomenu, jak mizerný grafický design mělo to co jsem navrhoval a prodával na začátku boomu e-shopů, vidím neuvěřitelnou změnu, jaká od té doby proběhla. Dnes by se vůbec nic z toho neprodalo. V designu jsem zatím hodně pokročil. Kdybych to, co prodávám dnes, měl před deseti lety, neumím si představit, jak by se dal zvládnout nával objednávek. Jenomže být nejlepší už nestačí ani k získání stejného množství objednávek, jako tenkrát s těmi ošklivostmi. Jestliže si před deseti lety konkurovalo v našem oboru deset firem s dohromady asi 500 produkty, dnes je těch firem třicet a navzájem soupeřících produktů 10000. Přitom kvalitou jsou daleko vyspělejší, než to co se prodávalo tenkrát. A vytvořit to, co se bude prodávat za deset let nemůžete, protože by se toho zákazníci báli. Musíte jít s proudem a chcete-li přežít, je potřeba být o něco napřed, ale ne mnoho, jen trochu.

Wallpaper (zdroj google)

Líbilo by se mi objevit a začít obsazovat úplně nový prostor. Prohledávám internet, hodně o tom přemýšlím a nic nenalézám. Zdá se, že nejen prostor na povrchu Země, ale dokonce také ten virtuální na internetu je obsazený. Jenže to je iluze. Prostoru je mnoho, jenom je těžké jej objevit. Vždyť i prostor samotného Univerza se stále zvětšuje a rychlost zvětšování se zvyšuje.

Jsme sociální zvířata a veškeré naše chování se točí v interakcích se společností a prostředím, ve kterém žijeme. Sice občas fantazírujeme na téma život na soukromém ostrově, ale jen málokdo by to asi přestál po delší dobu bez újmy na duševním zdraví (stejně tak ovšem jen málokdo bez újmy přestojí tlak civilizace, byť si to jen pár lidí dokáže uvědomit).

Mám pocit, že Země je jen velký blázinec, jeden z miliard podobných, kde vyšší inteligence hledá přičiny nekonečné blbosti a do jakých podob se může blbost rozvinout.

Astronomům se podařilo sestavit mapu známého vesmíru, na které je 43 tisíc galaxií do vzdálenosti 380 milionů světelných let od Země. Už jen tento zmapovaný prostor je tak ohromný, že si to není možné představit. A to jsme teprve na hranici známého vesmíru.

Mapa vesmíru (zdroj space.com)

Jenže má taková informace nějakou cenu? Nic se nezmění na tom, že žijeme jako rybičky (sardinky) v akvárku.  Není možné osídlit ani nehostinná území na Zemi, natož nejbližší planety a už vůbec planety blízkých hvězd. Vzdálenosti ve vesmíru jsou dostatečně přesvědčivé, aby odradily od pokusů k jejich překonání.
Jistě mnozí víte, jak vypadá typická galaxie – jedna z těch 43 000 galaxií z mapy viditelného vesmíru (jednotlivé tečky na obrázku výše jsou galaxie; viditelný vesmír se skládá nikoliv z desítek tisíc ale z mnoha miliard galaxií!; zde pouze zjednodušujeme, aby někomu náhodou nehrklo v hlavě).
Galaxie, ve které se nachází naše hvězda, je složena z přinejmenším 200 miliard hvězd. Už jen v té naší galaxii může být tolik podobných blázinců jako je Země, že si to nelze ani představit. Mohou jich být miliony (uvažujeme pouze stejnou vzdálenost od středu galaxie, kde se nachází naše sluneční soustava). Vzdálenosti mezi jednotlivými hvězdami jsou nepřekonatelné. Jsem rád, že z žádného z těch blázinců k nám nikdy nic nepřiletí. Alespoň v to doufám. S aplikováním blbosti si bohatě vystačíme sami.

Mléčná dráha
Naše galaxie (zdroj space.com)

A jaký je závěr? Žádný – nebo chcete-li – můžeme se dostat až k vyhasnutí všech hvězd, k bodu absolutní nuly, k černočerné mrazivé tmě, k nicotě, ze které vše vzniklo. To je konečný smysl existence. Snad vás trochu uklidní, že pro vesmír leží tahle smrt ve velmi velmi vzdálené budoucnosti.
Avšak co se týče konce vaší existence, tak tma může nastat bohužel kdykoliv. Smůla. Game over. Proto mi přijde dobré hodně se v životě snažit i když je všechno naprosto k ničemu. Řešit bez přestání problémy je mnohem zábavnější, než jen tupě čekat na tmu.

Ladění na rytmus tvořivosti

Ke vstoupení do rytmu tvořivosti je zapotřebí najít nejprve rytmus jednoduchosti.

Tvořivost je potřebou interakce se světem. Nelze ji vynutit; můžeme ji pouze umožnit. Nelze se stát tvořivými v izolaci od okolního světa.

Tvořivost potřebuje prostor, do kterého následně vstupuje. Život je tvořivost – také expanduje všude kam jen může a potřebuje prostor pro sebevyjádření.
Chybí-li prostor pro tvořivost, je-li prostor již obsazen pravidly, předsudky, šumem, překážkami, zdmi a ostnatými dráty, tvořivost se nemůže projevit v celé své kráse. Avšak i obsazený prostor je prostorem pro tvořivost. Je jen zapotřebí naučit se rozpoznávat a vnímat prázdná místa a nechat do nich expandovat kreativitu. I nejpevnější ocelové bariéry mohou povolit a stejně tak nejsilnější předsudky. I nejpropletenější provázance mohou prasknout a nechat na svých troskách vykvést něco nového, neotřelého, přitažlivého, krásného či ošklivého.

Autorka: Grace Schlesier

Rytmus tvořivosti lze snadno zachytit, dokážeme-li se navracet k jednoduchosti a k podstatě existence. Tou je potencialita – možnost tvoření. Možnost je například bílé plátno, na které můžete něco namalovat. Možnost je ticho, do kterého můžete vnést tóny.
Stačí si všimnout jednoduchosti (a dokonalosti) kamene, stromu nebo čehokoliv jiného, co nám připadá všední a hned se ladíme na podstatu svého bytí.
Skutečně tvořit lze jen v přítomném okamžiku. Jste-li plně přítomni a naladěni na své bytí, budete tvořit.
Snaha, očekávání, touha … jsou příznaky, že nejste přítomni. Vaše mysl se pohybuje v iluzorní budoucnosti, v neexistujících zkušenostech.
Obavy, strach, nerozhodnost … jsou rovněž příznaky, že nejste přítomni. Vaše mysl se pohybuje v iluzorní minulosti, v nepříjemných zkušenostech.

V okamžiku tvoření neexistují očekávání ani zábrany. Existují pouze indicie a projevy.

Krása skrytá v jednoduchosti nevyžaduje nic než uvědomění přítomnosti a vděčnost za prožitý okamžik.
V každodenním životě se ukrývá posvátné a vše, co děláte nyní a s vděčností a láskou, je posvátné.

 

Umění jako příležitost k dosahování výjimečnosti

Autor obrazu Michael Parkes

Lidé tvoří z mnoha důvodů. Odhaduji, že vedle snahy o zajištění obživy existuje řada na první pohled ne zcela zřejmých popudů. Může jimi být touha zvěčnit a otisknout do historie svou jedinečnost, ale stejně tak i snaha vyjádřit své pocity, zalíbit se druhým, získat příznivce či pozornost, potěšit, popudit, vyjádřit svůj postoj, rozmělnit svou bolest jejím přenášením skrze svoji tvorbu na druhé, rozveselit, šokovat, evokovat, komunikovat …

Nenáleží mi soudit co je a co není umění. Svůj ortel nad uměním či „uměním“ vynáší vždy „koncový spotřebitel“, což je konzument či příjemce umění (byť se spoléhá na ortel expertů na umění). Co je tvořeno závisí nejen na tvůrcích, ale možná především na příjemcích. Příjemci jsou zpětnou vazbou tvůrcům. Mohlo by to fungovat například tak, že si prohlédnete/poslechnete/přečtete nějaký výtvor, přičemž vznikne pocit a vy ten pocit předáte autorovi. (Např. potleskem, komentářem, slovně, smíchem, pláčem, rozzlobením, nesouhlasem, poděkováním …) Pokud ve vás dílo žádný pocit nevyvolá, buď nejste správný příjemce, anebo (nevyvolává-li obecně žádné pocity) nejde o umění. Osobně věřím, že vše je svým způsobem umění, avšak naprostá většina stvořeného buď zevšedněla anebo je velmi těžké objevit na tom něco poutavého, krásného, harmonického či výjimečného.

V dalším textu se budu držet předpokladu, že umění je komunikace a jeho význam závisí na pocitech či emocích, které vznikají v příjemci. (Příjemcem může být přirozeně i samotný tvůrce – vše co děláte pro své potěšení či z vášně a se zaujetím, je tvorba, kterou obdarováváte především sama sebe. Činnosti jiné povahy jsou rutiny.)

Jak je možné, že některá díla jsou tak vysoce oceňována a přitom ve vás žádné pocity nevyvolávají, snad jen úžas nad jejich cenou? Jak to, že někdo za něco takového zaplatí tolik peněz? Třeba milion dolarů za „nějakou čmáranici“.
Může být i ten „úžas z ceny“ pocitem? Může se podílet na ceně onoho díla? Věřím, že ano.
Obdivovanost (a tím i cenu) zvýší také dílem vyvolané pocity překvapení až šokování. Umění vyvolávající podobné emoce však nepůsobí dlouho. Opakovaný vtip přestává být vtipem a stejně tak opakování překvapení. Napodruhé už nic nového, nic šokujícího a tedy žádný pocit.

Úplně jinou povahu však má tzv. nadčasové umění. V čem spočívá? Jistě si nemůže držet svou pozici v obdivovanosti nadlouho například pomocí vyvolávání pocitů z překvapení. Musí mít v sobě něco mnohem silnějšího. Možná zákonitost? Jde o harmoničnost? Je možné, že takové umění rezonuje se samou podstatou bytí? A co je podstatou bytí?
Existence je založena na vlnění, na vibracích, souladu, harmonii, provázanosti … Mám pocit – a je to jen pocit -, že dílo, které obsahuje cokoliv z podstaty Existence, se stává nadčasovým a najde si své příznivce ve kterékoliv době.
Ale co přesně je podstatou? Jedním z pilířů nadčasovosti by mohl být zlatý řez.

Zlatý řez

Zlatý řez vzniká rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části. (Více Zlatý řez – Wikipedie) Zaokrouhleně je výsledkem dělení větší k menší části číslo 1,6.

V přírodě lze objevit uvedený poměr téměř všude. Konstrukce stromů – kořenů, kmenů, větví a listů má vysoce efektivní uspořádání. Příroda je „zkonstruována“ energeticky nejvýhodnějším způsobem. Nemůže nikoho potom překvapit, že i lidské tělo je v tomto smyslu zcela dokonalé a za nedokonalé jsou považovány jen odchylky od této zákonitosti.
Vše co obsahuje zlatý řez má v sobě i základ estetičnosti resp. krásy. Krásné to však být nemusí, jen může (vnímání krásy se zdá být s ohledem na přemnožení ošklivých věcí zcela individuální). Naopak uspořádání nerovnovážná budou působit spíše chaoticky a odpudivě. Obludnosti a ošklivosti nemohou být krásné, mohou však vyvolávat pocity, které s některými příjemci vnitřně rezonují. Nemusí jít jen o tvary. Uspořádat harmonicky či disharmonicky (až hnusně) lze barvy, tóny, slova a věty a jakékoliv prvky existence, které mohou být vnímány našimi smysly.

Autor obrazu: Leonid Afremov

Najít umění, které inspiruje, vyzařuje dokonalost a soulad, hladí na duši … je velmi těžké. Pro tento příspěvek jsem se snažil najít vhodné obrazy přes dvě hodiny. Prošel jsem desítky galerií, ale nic mě neuchvátilo natolik, aby vznikly nějaké výraznější pocity. Nevěřím, že je málo potenciálních příjemců skutečného umění. Dali byste si do obývacího pokoje spíše něco krásného nebo něco ošklivého? Věřím, že většina čtenářů si v duchu řekne, že spíše něco krásného.
Přesto je nesmírně obtížné takový obraz objevit. Záleží samozřejmě na mnoha faktorech. Do každé místnosti se hodí něco jiného a každý máme jiný vkus. Skutečné umění si představuji jako něco co je krásné, inspiruje a oslovuje, rezonuje s naší podstatou. Takové umění je natolik vzácné, že by po něm měla být teoreticky vysoká poptávka. Ta však není. Lidé se snadno spokojí s tím co je. Poptávku může pravděpodobně vytvořit jen samo umění  – přivede-li jej někdo na svět. Potenciál, který v sobě skrývá neprobádaný prostor umělecké sféry, může být po informační revoluci další oblastí, kde se bude možné dobře prosadit. Ten kdo bude chtít vyniknout – kdo bude chtít mít opravdový úspěch – bude muset být zároveň i umělcem. Vzácnost bude vždy hodnocena ze všeho nejvíce.