Největší ekonomické omyly – iluze užitečnosti destrukce

Kdysi na VŠ na hodině ekonomie mě velmi zarazilo, když vážená paní docentka prohlásila, že negativní jevy ve společnosti jsou pro ekonomiku přínosné – například věznice nebo války a sice tím, že aktivují ekonomickou činnost a vznikají díky tomu pracovní místa: Po válce se staví hodně domů a celkově dochází k většímu nastartování ekonomiky. Věznice a vlastně celý aparát spojený se zatýkáním nekalých živlů, jejich odsuzováním a umísťováním do „nápravných“ zařízení prospívají tím, že dávají lidem práci a tak podobně.
Už tenkrát mi bylo jasné, že je to nehorázný blud, jen jsem ještě nebyl schopný vysvětlit proč, natož se proti tomu nějak ohradit.
Studujete-li a setkáte-li se s výše uvedenými názory učených ekonomů, pokuste se je upozornit na jejich pochybení (samozřejmě neveřejně, aby se nezapříčili). Pomoci by vám mohli následující příklady.

 

Paradox rozbité výlohy

Mladý výtržník rozbije cihlou výlohu obchodu. Majitel obchodu musí nechat výlohu zasklít. Sklenář díky tomu vydělá. Řeknete si: „To je skvělé. Sklenář získal práci, ekonomika se hýbe!“

Jenže majitel obchodu měl v plánu využít těch deset tisíc na nákup nového druhu zboží. Nejenže tím tratí majitel obchodu, ale i lidé v okolí, kteří mohli mít z nového zboží užitek. Nemuseli by je shánět daleko v jiném městě. Neztratili by čas a peníze. Někteří se ani tak daleko nechtějí vydat a tedy zboží vůbec nezakoupí. V našem příkladu předpokládáme, že zboží, které se kvůli výtržníkovi neobjeví na prodejním pultě je něco, co přináší velký užitek, jenže podíváte-li se z ještě širšího úhlu, dojde vám, že je téměř jedno, o jaké zboží by se jednalo, mohla-li by se tím uspokojit nebo nastartovat jakákoliv poptávka. Kvůli výtržníkovi tratí také výrobce toho zboží a dle složitosti výrobku i navazující dodavatelé. V širším pohledu jednoznačně společnost jako celek akcí výtržníka ztrácí více, než kolik může získat díky prodeji nového skla do výlohy.

 

Mýtus absolutního užitku

Rozeberme například vězeňství. Jde o rozsáhlý aparát lidí živených státem. V této hře jsou nejenom dozorci, ale také kuchaři, administrativní pracovníci, opraváři, dodavatelé potravin a spotřebního materiálu a vykonavatelé desítek dalších činností. Ano, jsou užiteční – podílejí se na udržování psychicky a společensky narušených jedinců „za katrem“.
Nyní se však čistě hypoteticky zeptám: „Bylo by možné využít energii těchto lidí a lidí, které mají pod zámkem (resp. o které se starají) efektivnějším, pro společnost přínosnějším způsobem? Je možné, že někde jinde, v jiných odvětvích, může právě jejich pracovní síla chybět a společnost vězeňstvím mnohem více ztrácí než získává?“
To jsou odvážné otázky, nemám pravdu? Vy však vycházíte z předpokladu, že vždy musí být ve společnosti stejné množství násilníků, zlodějů a podvodníků. Opomíjíte fakt, že jejich početní stavy jsou založené na stavu společnosti a kultury a tedy že nejsou podmíněné geneticky, což jediné by mohlo ospravedlnit domnělou absolutní předurčenost kdo bude a nebude v životě trestanec.
Vězeňství nevytváří žádné hodnoty, resp. statky, pouze napomáhá předcházet ničení existujících hodnot nebo statků, resp. pomáhá především tím, že škody oddaluje (chvíli trvá, než se potrestaný dostane na svobodu a provede zase něco nového). V odstrašující efekt vězeňství nevěřím. Nebo snad znáte nějakého kuřáka, kterého odstraší od kouření nápisy nebo ošklivé obrázky na krabičce od cigaret?! Stejné je to i s hrozbou kriminálem ba dokonce je to horší – velké procento vězňů totiž nemá šanci najít uplatnění na trhu práce (všude chtějí čistý rejstřík) takže provádějí často trestnou činnost záměrně jen proto, aby se dostali nazpět do bezpečí vězeňské cely!!!
Uvědomte si však, že předcházet škodám lze i jinými způsoby – co třeba prevencí již u kořene – například podporováním důslednější výchovy nebo hlubokou změnou školství (změnou, která by umožňovala směrovat studenty k praktickému uplatnění v životě, přičemž důraz by se kladl na budování a upevňování etických společenských hodnot prostřednictvím hry – toto ve školství zcela chybí; žáci nemají možnost vyzkoušet si nanečisto důsledky svého jednání; nemají možnost zažít důsledky svých rozhodnutí dříve, než ve skutečném životě, což samo o sobě napovídá, že školství slouží zatím něčemu jinému, než přípravě mladých lidí pro život).

Užitek vězeňství není absolutní – ani zdaleka. Je velmi relativní – tzn. je užitečný jen pro úzké skupiny obyvatel. Společnost jako celek tím ztrácí. Kdyby bylo možné pracovní sílu účastníků této hry využít v jiných potřebnějších oblastech – například v průmyslu, kde by vytvářeli nové hodnoty, mohla by aktivita těchto lidí přispívat k ziskovosti celé společnosti.

 

Iluze užitečnosti válek

Mnoho krátkozrakých ekonomů se shoduje v přesvědčení, že války jsou prospěšné, protože po jejich ukončení dochází k nebývalému rozvoji stavebnictví, průmyslu i služeb. Ano, lidé se po válce hodně snaží. Má to však háček. Představte si zničené město a kolik člověkohodin trvalo, než bylo vybudováno. A teď bude zapotřebí postavit je od základu znova. Ti lidé však mohli namísto toho dělat v tu samou dobu něco užitečnějšího, co by posunulo kvalitu života o kus dál. Kvalitativní rozvoj společnosti je nutně s každou válkou přibržděn.
Opravdu se vám nezdá, že budovat město znova je jen zbytečné plýtvání člověkohoninami? Možná namítnete, že je to celé především o motivaci. Lidé navyklí životu v míru nemají motivaci tak silnou jako lidé, kteří si prošli válkou. Jenže v tomto bodě se opět mýlíte. Vzpomeňte si třeba na program Apollo. Jediný muž (John Fitzgerald Kennedy) stačil k tomu, aby probudil ohromující motivaci statisíců lidí k dosažení velkého cíle (byť bláznivého). Pozitivní motivace je překvapivě mnohem tvořivější, než negativní motivace ze strachu o přežití.
Vrátíme-li se k „prospěšnosti“ války tím, že po válce dochází (zpravidla) k překotnému rozvoji, je zapotřebí se nejprve zamyslet, zda ten překotný růst ekonomiky v poválečném období, nejsou ve skutečnosti jenom naakumulované oddálené potřeby, které během války nemohli být ze zřejmých důvodů (třeba z důvodu bombardování, výpadků zásobování apod.) uspokojovány.
Kdysi jsem někde také četl, že prý Německu pomohlo jeho rozbombardování na konci války tím, že umožnilo výstavbu nových továren a výrobu nových strojů, což by nebylo prý tak snadné, pokud by k destrukci továren nedošlo. Opět omyl – staré stroje by tak jako tak byly časem nahrazené novými, protože konkurenční prostředí už je zkrátka takové – kdo neinvestuje do inovací, je brzy vytlačen z trhu.

 

Dobrého ekonoma od špatného poznáte podle toho, zda sleduje následky rozhodnutí pro užitek společnosti jako celku anebo jen pro užitek úzkých skupin.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*