Filozofie úspěchu
Podnikání, motivace, psychologie. Trénink soustředěnosti, sebedisciplíny, inteligence, paměti …

Střípky z praxe a jedno malé tajemství úspěchu

Napadlo mne, že by stálo za to sepisovat postřehy z každodenní praxe. Nevím, bude-li to někomu k užitku, každopádně z takového psaní mám dobrý pocit.
V tomto příspěvku se zmiňuji o výhodách přímé komunikace, o tom co si myslím o napodobování a odlišování se od konkurence, dále o ceně, kterou musíme zaplatit, abychom něčeho mohli dosáhnout. Zmiňuji také jedno malé tajemství úspěchu.

Podnikáte-li, musíte denně řešit mnoho věcí. V době internetu je snadné podlehnout iluzi, že vše jde zařídit přes e-mail. Většinu věcí raději vyřizuji osobně, případně telefonicky.
Snažím-li se dělat něco nově nebo zkrátka lépe než konkurence (což je poměrně spolehlivý způsob, jak se odlišit a získat zákazníky), potřebuji dobré dodavatele (výrobků, služeb). Jenomže nové cesty nejsou prošlápnuté a většině z potenciálních dodavatelů se zpravidla do ničeho nechce. E-maily zůstanou bez odezvy i jen proto, že jsou všichni zavaleni spamem a odpovídat písemně je zdlouhavé. Lepší je zavolat.
Praxi s telefonováním lze získat přirozeně jen praxí s telefonováním. Pokud je vám nepříjemné volat, překonejte to. Nakonec se vám to bude líbit.

Prodejem se nezabývám. Mám pocit, že v éře internetu je časově nejvýhodnější nechat produkty a služby, aby se prodávaly sami. (Ale je to možná jen můj pocit.) Soustředím se na hledání dodavatelů. (Potom jsou samozřejmě období, kdy je všechno naopak a jenom se snažím prodávat. Relativita přemoudřelých výroků v praxi.)
Mnohé čtenáře napadne, že přeci na hledání dodavatelů nemůže být nic těžkého. Oni prodávají, já kupuji. Stačí zaplatit. Jenže tak jednoduché to není. Odlišit se od konkurence znamená objevovat nové cesty a nespokojit se s průměrně odvedenou prací. Chcete-li něco, co není úplně běžné – chcete-li být originální – musíte přijít na způsob, jak přimět druhé, aby pro vás to něco vytvářeli. Dělat něco jinak a lépe přináší možnost odlišit se – být zpozorován zákazníkem.
Najít dodavatele znamená vykomunikovat co vlastně chcete. Popisování reality pomocí slov tuto realitu chtě nechtě zkresluje. V e-mailu dochází navíc k paradoxu: Čím přesněji se snažíte popsat o co vám jde, tím nižší je ochota na druhé straně vůbec číst váš e-mail, natož možnost nějak to pochopit.

Konkurenci můžete napodobovat – moc platné vám to však nebude. Věříte, že si tím v dlouhodobém měřítku nějak pomůžete? Budete vždy až ti druzí, nikdy nic nenapodobíte dokonale (například i proto, že nenajdete způsob jak to udělat stejně funkční – nenajdete jádro – esenci jejich produktu), budete vnímáni jako karikatury a třeba i ztratíte kontakt se zákazníkem (produkty a služby vznikají mimochodem stále ještě také na základě poptávky).
Chápu, že pro „notorické imitátory“ může jít o frustrující myšlenku. Tato zákonitost je neúprosná: Ti kdo razí cestu budou vždy u pokladu první a vždy mají větší šance na větší podíl na trhu, než jejich napodobovatelé. (Druhá věc je, zda se šance správně a včas chopí.)
Jste-li konkurencí imitováni, můžete vytvářet i libovolné strategie – například strategie pro zmatení konkurence. Imitátoři mnohdy ani nepoznají, že jsou ve slepé uličce, protože jenom napodobují. (Dělají-li něco špatně a snaží se v tom být co nejlepší? Budou to dělat ještě hůře a v ideálním případě si toho ani nevšimnou.)

Výhodou osobního nebo telefonického kontaktu je rychlá komunikace a osobnější přístup. Mezi další výhody patří také vyšší úspěšnost v navazování obchodních vztahů. Sejít se bývá překvapivě ziskovější, než pokusy oblafnout nutnost přirozené komunikace pomocí e-mailů. Při osobním setkání se většinou poměrně rychle nalézají řešení – i v případech, kdy se jakékoliv řešení zdálo jen málo pravděpodobné. Pokud se řešení vašeho problému nenalezne, máte alespoň nový kontakt a jste-li zvídavější, potom i větší přehled a do budoucna více možností.

Ve většině pokusů získat dodavatele pomocí e-mailů (nebo i telefonicky) mám smůlu. Hledal jsem u nás například sítotiskovou tiskárnu, kde by pro mě potiskli několik tisíc kusů papíru jednou trochu náročnější technikou, která se však běžně používá na západě (dlužno podotknout, že už i na východě). Obvolal jsem všechny tiskárny, které se sítotiskem zabývají. Buď nemají zkušenost – nechtějí zkoušet nic nového, není to pro ně zajímavé (nerozumí tomu) nebo se jednoduše bojí. Cena se vůbec neřešila. Veškerá ochota žádná. Z toho plyne – pokud nějaký výrobce či dodavatel na trhu chybí, můžete skulinu obsadit vy. Musí to však být skulina, která vám přinese dostatečný zisk a dostatečné uspokojení. Obojí je důležité pro zachování života této vaší nové „produkční buňky“.

Během mapování trhu zjistíte často zajímavé věci. Řada firem má hrozné (a nebo vůbec žádné) webové stránky a přitom jsou to obří „masokombináty“, kde jedou na tři směny a stejně nestíhají. Ano, nemají stránky, protože je nepotřebují (zatím).

Chcete-li něčeho dosáhnout, vždy za to něčím zaplatíte. Řada lidí volí platbu svým zdravím. Obětují se pro dobro druhých. Je to jistě úchvatné, ale myslím, že rozumnější je obětovat se tak, abyste při tom příliš netrpěli. Onemocníte-li, bude díky vám zajištěna existence poměrně významnému stádu lidí (zaměstnanci různých úřadů, zdravotníci a nakonec třeba i pohřebáci), ale na druhou stranu bude řada lidí ochuzena (vaši nadřízení: zákazníci, šéfové, majitelé, odběratelé vaší manuální či mentální produkce). Nemáte-li co nabídnout, zjevně jste se zasekli v nějakém klamu vytvořeném v prostředí, které nejvíce vnímáte či konzumujete – např. TV nebo denní tisk. Iluze neschopnosti je vyživována také přirozenou leností.
Obětovat stačí iluze a čas. Obětujte iluze, které vám brání dosahovat úspěchu (přestaňte hrát hry, sledovat televizi, bloudit na Facebooku; zbavte se podobných neřádů) a chopte se příležitostí. (Dělám si legraci. Nic nedělejte.)

Říká se, že uspět může každý. Teoreticky ano. Prakticky nikoliv. Uspět mohou lidé, kteří jsou stále v pohybu, zkoumají prostředí ve kterém žijí, jsou ochotní obětovat svůj čas co nejsmysluplněji, aktivně jednají, sledují pozorně zpětné vazby svého konání.
Tím, co rozhoduje o úspěchu, je schopnost využít co nejefektivněji svůj čas. Dokážete-li něco vytvářet rychleji, kvalitněji a zajímavěji než ostatní, potom musíte být úspěšní (samozřejmě pokud to také dokážete prodat/předat).
Přirozeně pokud za největší úspěch v životě považujete dosáhnout hranice sto tisíc fanoušků na FB s vaší stránkou o výletech se psími mazlíky, potom hodně štěstí a užijte si to. (Ne, opravdu. Užijte si to.)

Motivace je kapitolou sama o sobě. Ztratit víru v život je předzvěstí zániku. Věříte-li v život, máte nejsilnější motivaci. Dokážete se potom obětovat i tak, že nic neztratíte. Na oltář bohům (partnerům, zákazníkům, státu …) položíte svůj čas s vírou, že jste jej obětovali nejlepším možným způsobem. Co jiného má smysl dělat, než něco, co přináší radost a uspokojení? A musíte-li skutečně dělat i práci, která je druhými označována za podřadnou, potom jediné co vám zbyde, je najít v té práci radost a uspokojení (anebo to prostě přestat dělat a začít s něčím jiným). Jinak vás taková práce pravděpodobně zničí.
Proč děláte to co děláte? … Protože vás to baví? Protože nemůžete dělat nic jiného? Protože vám to stačí? …
Každý máme jiné důvody, nicméně většina těch důvodů je předurčena prostředím, ve kterém se nacházíme. Myšlenka svobodné volby je úžasná. Ano, můžete cokoliv. Ano, nemůžete skoro nic. Pokaždé, když se v tom začnete hlouběji šťourat, narazíte na jednu konkrétní nepřekonatelnou bariéru, která vás dělí od výjimečného úspěchu. Tou bariérou je čas. Kdybyste měli neomezeně času, dokážete naprogramovat a odladit operační systém typu Windows. Jenže přijdete na trh pozdě. Kdybyste měli o mnoho méně času, dokážete sami naprogramovat Facebook. Ale k čemu by to bylo dobré? Facebook už existuje. Kdybyste měli čas, dokážete to samé co jiní. Proč však dělat to, co už udělali jiní? Není lepší být originální?

Jednou z nejdůležitějších dovedností je schopnost vyhodnocovat správně priority, schopnost rozhodovat čím se v nejbližších minutách či hodinách zabývat a co nechat být.

Priority jsou základním nástrojem proti plýtvání časem. Stále nenalézám jiné, lepší, silnější řešení, než co nejlépe třídit úkoly podle důležitosti a vykonávat je směrem od nejdůležitějších. Nacházím v tom velké uspokojení. Vím, že když každý den splním minimálně jeden z nejprioritnějších úkolů (pokud možno ten nejdůležitější), jsem zase o krok blíže k úspěchu. Přitom se mohu kromě jiného s potěšením ohlédnout na odvedenou práci, což je vlastně jen takový bonus.
Nikdy sice nemůžete mít jistotu, že úspěchu (ať už tím máte na mysli cokoliv) dosáhnete, ale žijete s vědomím, že děláte to nejlepší, čeho jste v dané fázi vašeho života schopni. Jenže i to samo o sobě je velký úspěch. Krom jiného lze za úspěch považovat schopnost harmonicky existovat.

Akce – schopnost a ochota jednat. Bez této dovednosti jsou vám priority k ničemu. Člověk se nemusí nutit něco dělat. Stačí, když objeví svou pravou motivaci a všechno jde samo. Potom je jen dobré pamatovat si to podstatné a naučit se vytvářet lépe své návyky.

Chystáte se něco uskutečnit? Jak dlouho už se chystáte? Není lepší přestat se chystat a prostě začít jednat? Teď a ne někdy ve fiktivní budoucnosti?

 

 

Share Button




Štítky: , ,

Máte k danému tématu nějakou zajímavou související či upřesňující informaci? Napište ji prosím do komentáře a uveďte případně i zdroj. Děkuji.

Napsat komentář