Vzhledem k nezvladatelnému nutkání neustále nad něčím přemýšlet, žijeme většinou v uzavřeném světě a ostaní nám moc nerozumí. Co je ještě horší, nemáme tolik potřebu vést konverzace, protože nám lidé připadají nudní. Rozhodně v tom není arogance. Jen zkrátka z našeho pohledu je „small talk“, nezajímavým „tlachání o ničem“, které nic nepřináší. Nevnímáme přínos „tlachání“, protože u nás nestačí k excitaci transmiterů. Aby pro nás obyčejná konverzace byla zajímavá, musíme hodně zapracovat na jiném pohledu na věc.
Potřebujeme pro nás udělat konverzaci zajímavější:
- mít postup, jak se vytrhnout ze svého myšlenkového rychlíku (nejlépe z něj vystoupit ještě před tím, než ke konverzaci dojde)
- naladit se na protějšek
- mít připravený soubor otázek, témat, která nás neotráví, ale naopak mohou excitovat a probudit skutečný zájem
- musíme si uvědomovat příležitost získat dopamin díky objevování něčeho nového (což bývá jedním z nejsilnějších zdrojů naší motivace)
- jemně a nenásilně začít pokládat druhé straně otázky
Chcete-li navazovat úspěšně nové kontakty, musíte se držet strategie win-win, tzn. aby to bylo zajímavé jak pro druhé, tak i pro vás. Toho dosáhnete pouze přesměrováním pozornosti zevnitř ven.
Dát se s někým do řeči, je jako číst knihu, která může být i zajímavá, ale jen když se vám podaří pokládat autorovi správné otázky. V případě konverzace s druhými čtete druhé. Dokonce i obyčejný rozhovor „o ničem“ může mít, podobně jako kniha, logickou strukturu. Hledáte a rozpřádáte vlákna. Odkrýváte co je skryté. Musíte se navnadit a trpělivě hledat. Teprve potom se konverzace stává zajímavá a začne vás bavit (samozřejmě ne vždy). Povrchní tlachání nevnímejte jako otravné, ale pouze jako můstek k tomu zajímavějšímu, co se můžete dozvědět.
Nemůžete proto mluvit jen o sobě a svých zájmech. Ty nikoho nezajímají. Uvědomte si, že druzí projevují zájem většinou jen ze zdvořilosti. Dokážeme to velice rychle poznat, protože máme v důsledku stálého nedostatku dopaminu vyšší vnímavost.
Pozornost je třeba nasměrovat z 80% na protějšek. O sobě můžete mluvit ze zbývajících 20%, když vám protějšek položí nějakou otázku (v případě, že cítíte opravdový zájem o vaší osobu, můžete to posunout až na 50%).
Lidé se přirozeně chrání před okolím (z vašeho pohledu až paranoidně), takže nejprve jsou témata jen povrchní, pro vás nezajímavá, ale to se může už po několika minutách změnit. Zpravidla však až na druhém, nebo dalším setkání, se vám mohou lidé trochu otevřít. Na vás je odhalit, co zajímavého, nebo v případě obchodních kontaktů – co užitečného – mohou odkrýt. Klidně komunikaci vnímejte jako transakční záležitost. Lidé díky vám budou získávat pozornost, po které tolik prahnou, a vy díky nim informace, kontakty, širší obzory. Jde také o to zvyknout si, že musíte konverzaci sami směrovat, jinak je z toho téměř vždy jenom tlachání o ničem, nezajímavé pro obě strany.
ADHD a vztahy obecně
Veřejnost není obeznámena se skutečnými příznaky poruchy pozornosti, a už vůbec ne, jak tento problém řešit. Většinou jsou v povědomí jen potíže s hyperaktivními dětmi. Proto se může snadno stát, že jsou lidé mající tuto poruchu napadáni, kritizování, zesměšňováni apod., protože zkrátka nikdo ani netuší, že mají ADHD, mnohdy ani oni sami o tom neví, takže s tím nedokáží nic dělat.
Vztahy se v důsledku neznalosti značně komplikují. Zejména v rodinách nejsou výjimkou neustálé útočné projevy. Častěji na vás mohou útočit právě blízcí lidé. Nemají-li sami zkušenost s touto poruchou, což je nepravděpodobné, protože postihuje pouze 5 až 8% populace, neustále vás okřikují, vyčítají vám, že se nechováte podle nich a nechápou, že nemůžete, i když chcete a opravdu se snažíte. V nejlepším případě říkají, že se snažíte málo.
Máte být kvůli ADHD nějak zvýhoňováni? Rozhodně nikoliv! Nepotřebujete nijak ulehčovat práci, studium ani domácí povinnosti. Potřebujete jen podpůrný systém a vytrénovat určité návyky. Je to jako by vám chyběla končetina. Musíte mít ADHD protetické náhrady.
Vedle toho je nutné uvědomění situace i ze strany lidí, se kterými jste v kontaktu. Není to ale tak, že objevíte svou diagnózu a v návalu radostných emocí začnete chrlit hromady načerpaných informací o ADHD na váš protějšek, přátele apod. Informace musíte předávat zvolna, a sice nejlépe pomocí přirovnání. Pro druhé je v podstatě zcela nemožné vcítit se do vašeho problému. Nechápou jej, protože jej nemají.
Mějte hlavně na zřeteli, že změny chování ze strany druhých přijdou až díky vytvoření nových návyků u vás, a díky používání ADHD protetických náhrad. Určitě se nesnažte měnit druhé. Tím byste žádných pozitivních změn nedosáhli. Oni se přizpůsobí přirozeně, sami, díky komunikaci, která již bude vedená v kontextu, bez předsudků a zavádejících domněnek.
Jste-li dospělí a máte-li poruchu pozornosti rozpoznanou až po delší době, je pravděpodobné, že váš protějšek si zatím kvůli neustálemu boji s vašimi nedostatky (nesoustředěnost, poruchy vnímání, zapomětlivost, nepořádnost, neplnění povinností), vytvořil v zoufalosti neurotické agresivní chování, protože jednoduše nepřišel na to, jak vás „přimět k zodpovědnosti“ klidným způsobem. Ačkoliv se s novými návyky, zejména díky návyku v sebepozorování, začne situace zlepšovat a konflity se minimalizují, protějšek je bude ještě dlouhou dobu ze setrvačnosti vyhledávat.
Objasnit jak ADHD funguje, se daří občas právě díky konfliktům, resp. díky předcházení konfliktům. Situace, kdy dochází ke srážkám, se lze naučit rozpoznávat předem, lze je předvídat, komentovat a popisovat nezaujatým způsobem, a přibližovat při tom druhým, co se děje ve vašem mozku, proč nemůžete na povel udělat to a to, a hlavně jaké máte postupy pro vyřešení. Zároveň tím budujete v sobě návyky, které pomohou vykolejené stavy řešit s větší elegancí.
Narozdíl od kvalifikovaných psychiatrů nemohu mé zkušenosti s ADHD zobecňovat. Přináším vhled pouze do užší skupiny případů ADHD dospělých, do které sám spadám. Proto nemusí být mnohé zde uvedené, pro vás, nebo vaše blízké, aplikovatelné.