Inzulínová rezistence je zdaleka nejčastější onemocnění na světě. Znamená to, že toto onemocnění máte s velkou pravděpodobností i vy, jen o tom ještě nevíte.
Standardní krevní rozbor inzulínovou rezistenci neodhalí. Pouze ukáže důsledek a tím je zvýšená hladina glukózy. Konvenční lékař má za úkol potlačit tento symptom. Nic jiného mu ani nezbývá, protože i když ví, že jde o civilizační nemoc způsobenou neschopností pacienta odolat nadměrné časté konzumaci cukrů a sacharidů, není v jeho kompetenci změnit stravovací návyky pacienta. Lékař dá doporučení, ale nikdo se tím neřídí, protože konzumace cukru je stejně návyková a neodolatelná, jako například drogová závislost na heroinu.
Lékař by měl správně pacienta přesměrovat k terapeutovy. To se ale samozřejmě nikde neděje, terapeuti ani tuto specializaci nemají, takže pacient dostane jen nějakou farmaceutickou berličku, pokračuje ve stejném sacharidovém stravovacím stylu a zadělává si na vážné zdravotní problémy, které nevyhnutelně přijdou. Civilizační obtíže jsou dnes normou a jsou považovány za zcela běžné známky stárnutí – obezita, cukrovka, ucpávání cév, Alzhaimer, Parkinson, demence, atd.
Jíte-li častěji než dvakrát denně a převažují-li ve vaší stravě sacharidy, tzn. např. brambory, rýže, pečivo, a nespadáte-li do skupiny 10% populace, která může jíst cokoliv a kdykoliv bez následků, potom se vám s přibývajícím věkem začne inzulínová rezistence vkrádat do života automaticky. Projeví se to například přibíráním na váze, zvětšeným disproporčním břichem, migrénami, zvýšením krevního tlaku, zhoršením kognitivních funkcí (horší paměť a myšlení).
Inzulínová rezistence sama o sobě není nemoc, ale obranný mechanizmus těla, které se přirozeně snaží zajistit homeostázi. Vy tělo nacpete přemírou cukrů a sacharidů (musíte, protože cukry vyvolávají závislost), a tělo se tento nadbytek energie snaží někam nacpat.
Sacharidy způsobí vždy zvýšení hladiny glukózy nad míru využitelnosti, takže je vypuštěn inzulín, aby nadbytky energie uklidil na horší časy do tukových buněk. Jenže hladina glukózy je příliš vysoká. Dojde k rozkmitu hladiny inzulínu nejen směrem nahoru, ale často kvůli zběsilému odklízení i pod hladinu normálu, což následně signalizuje nedostatek glukózy, viz obrázek vpravo, kde je patrný pokles hladiny glukózy pod stabilizační úroveň.
Nacpali jste do sebe sacharidovou bombu, ta byla zuřivě během dvou až čtyř hodin zpracována do tuků, ale došlo při tom k poklesu hladiny pod normál, což signalizuje nebezpečí, protože v případě kdy jedete především na glukózu (jste na cukrech), se nelze okamžitě přepnout na spalování ketonů (získávaných ze zásob tuků) a dostanete proto hlad. Hlad je silnější než vůle. Jdete se nedobrovolně opět najíst. Tímto mechanismem si způsobíte neustálé vypouštění inzulínu do krve. A to je velký problém.
K čemu tělo produkuje inzulín?
Všechny buňky v těle mají na své membráně receptory pro rozpoznání inzulínu. Inzulín zaklepe na dveře, receptory jej rozpoznají a otevřou buňku k příjmu energie. Začnou přijímat z krve glukózu. Jenže když se toto děje každou chvíli, uvnitř buňky je chaos. Mitochondrie, malé organely starající se o přeměnu glukózy na palivo, takový zápřah nezvládají. Jsou navíc i devastovány kvůli výskytu látek z průmyslově zpracovávaných otravin, což není nic na co by byly zvyklé a nemůžeme se jim divit, že si s tím neví rady. Dlouhodobý nadbytek glukózy buňky tak otráví, že přestanou na výzvy inzulínu k otevření reagovat.
Člověk má stejné tělo a tím i mechanizmy v těle, jako před deseti, dvaceti či padesáti tisíci lety, kdy neexistovalo zemědělství. Schopnost ukládat tuk na zimu, byla důležitá pro přežití. V létě bylo vždy logicky více potravy, než v zimě. Cukr byl vzácnost. Neexistovalo šlechtitelství. Veškeré ovoce (zdroj cukru), které bylo k dispozici, bylo malinké. Převažoval lov a vyhledávání potravy sběrem všeho možného. Hladovění bylo zcela běžné a tělo na to je dobře uzpůsobené. Až moc dobře.
Jenže s příchodem zemědělství, a nakonec před několika desítkami let s příchodem průmyslově zpracovaných otravin, jsme v situaci, kdy žijeme v archaickém těle, které si klade za cíl zazásobovat nás na zimu za každou cenu. Když mu dáte pod nos sladkosti, je z toho maximálně šťastné, protože taková vzácnost (z jeho archaického pohledu) se musí všechna sníst a uložit na horší časy. Pro tělo je to otázka přežití! Pro vás naopak by se mělo stát otázkou přežití jak se sacharidům vyhnout.
Jestliže jsou buňky neustále nucené přijímat glukózu a mnohé z tukových buněk jsou již plné, začnou se bránit. Nechtějí přijímat další energii. Klepání inzulínu na buňku není vyslyšené, buňka se neotevře, je tzv. rezistentní, čili česky VZDORUJE. Došlo-li to u vás až tak daleko, že hladina glukózy nekontrolovatelně stoupá a do akce se musí zapojovat stále častěji i ledviny a vylučovat glukózu močí, máte cukrovku druhého typu. Lékař objeví cukrovku nejsnáze z moči. A jak problém bude řešit? Bude jej “řešit” tak, že se začne na buňky dobývat a jejich vzdor násilím prolamovat. A to se děje jakým způsobem? Asi už někteří tušíte. Cukrovkáři si začnou píchat injekcemi inzulín. Lékař je potom spokojený, protože hladina glukózy poklesne. Ale proč poklesne? Protože začne docházet k odklízení nadměrného množství glukózy násilně! 
Tělo cukrovkáře druhého typu stále dokáže bez problému inzulín produkovat, jenže ho není dost na to, aby se dalo do vzdorovitých buněk vlámat. Na přemíru glukózy je zapotřebí přidat další inzulín externě, tj. injekční stříkačkou. Lékař se díky inzulínu dodávaného navíc do buněk jednoduše vláme.
Vysoká hladina glukózy je nebezpečná pro mozek. Pro mozek je toxická. Silné cukrovkáře, kteří odmítají chodit na preventivní prohlídky, odhalí často až ve chvíli, kdy jsou extrémně unavení, neustále spí a v podstatě se blíží k upadnutí do bezvědomí.
Inzulín tedy zajišťuje nejen příjem glukózy do všech buněk, ale především ukládání glukózy v podobě tuku do zásobnic energie (tukových buněk), a především tím stabilizuje hladinu glukózy na úrovni, která zajišťuje bezpečí pro mozek. Máte-li jako primární zdroj energie glukózu, musí tělo pečlivě udržovat hladinu v určitém úzkém rozmezí.
Slepá ulička: tukofobie
Když se epidemie civilizačních nemocí mající základ v inzulínové rezistenci začala ve druhé polovině minulého století projevovat, hledal se viník. Bohužel došlo k vážnému pochybení v úsudku. Navenek se totiž zdálo, že viníkem je tuk, protože přeci tukové buňky se přecpávaly, takže to navozovalo zřejmou asociaci s nadměrným příjmem tuků. Začal hon na čarodějnice. Toho se chytil potravinářský průmysl, takže ještě dnes jsou masy zblblé a vyhledávají nízkotučné potraviny. Jak se však ukázalo, a nejen na základě pečlivě zpracovaných studií, ale také na základě tisíců přímých zkušeností s léčením inzulínové rezistence, na vině nebyla přemíra konzumace tuku, ale přemíra konzumace sacharidů. Sacharidy se prostřednictvím inzulínu převádí na tuky, protože způsobují kvůli jejich nadměrné konzumaci okamžitý vznik nadbytku glukózy, která musí být pro zajištění bezpečí odklizena v podobě tuku do tukových buněk.
Jestliže bylo dokázáno, že inzulínová rezistence není důslekem konzumace tuků, ale sacharidů, možná vás napadne, co by se stalo, kdybyste příjem energie ze sacharidů plně nahradili příjmem energie z tuků. Podotýkám, že mám na mysli všeho s mírou, tedy příjem tuků tak, aby pouze bezpečně pokryl spotřebu energie a měli jste v zásobě i energii na nečekané situace, kdy třeba na týden musíte zůstat při potopě v domě a nedostanou se k vám záchranáři, aby vám přinesli alespoň trochu jídla. Kolik tuků co do viditelného objemu je potřeba s sebou nosit v tukových zásobách? Stále je to jen zanedbatelné množství ve srovnání s množstvím tuků, které s sebou nosí většina populace. Žádné disproporční deformace těla takové množství nezpůsobuje. I když s sebou budete nosit záložní zásoby tuků pro případ týdenní nedobrovolné hladovky, budete vypadat stále velice štíhle.
Co se stane, bude-li u vás tuk primárním zdrojem energie a přestanete jíst cukr a sacharidy s vyšším glykemickým indexem? Není to tak těžké uhodnout. Tělo se začne uzdravovat. Budete-li při tom zároveň držet alespoň 18 hodin denně půsty, začnou se zvolna spalovat tuky roky hromaděné v těle a začnete paradoxně i hubnout.
Tukofobie má hluboké kořeny. Rozumná diskuse s lidmi, do kterých třicet, nebo i více let hustili, že tuky jsou zlo, není možná.
Ztučnělá játra
Představa, že byste měli být 18 nebo i 20 hodin bez jídla, je také pro většinu lidí šílená, že rovnou říkají, že nic takového dělat nebudou, že by omdleli, rozežralo by jim to žaludek, zničili by si žlučník, selhali by jim ledviny a podobné nesmysly. Přitom se stane pravý opak. Tělo dostane příležitost začít s úklidem a s rozsáhlejší regenerací; mnohdy poprvé v životě.
Co se týče cukru, je zapotřebí stále připomínat, že cukr je napůl cukróza a napůl fruktóza. S fruktózou je velký problém v tom, že má podobné vlastnosti jako alkohol. Stejně jako alkohol lze zpracovat pouze v játrech. A tam se také ukládá. Játra se přirozeně snaží jedy odbourat a ochránit před tím zbytek těla. Alkohol je pro tělo toxický, takže se jej snaží zlikvidovat. Toxicitu dokládá mimojiné stav opojení, pro který je alkohol spotřebiteli vyhledáván.
Konzumace alkoholu po řadu let ve vysokém množství má za následek ztučnění a dokonce i cirhózu jater. Dříve bylo ztučení jater výhradně doménou alkoholiků. Dnes se objevuje i u mladých, kteří ve velkém pijí populární nápoje s cukrem a jedí přespříliš sladkostí.
Vznik inzulínové rezistence
Neustálé dodávání cukrů a sacharidů do těla znemožňuje využít uložené tuky. Do tukových buněk se naopak ukládá další a další tuk, protože hladina inzulínu je v této společnosti téměř u každého často zvýšená. Proč? V důsledku častého jedení mnohokrát za den, v důsledku jedení převážně sacharidů a cukrů, průmyslově vyráběných otravin.
Jenže když jdete k lékaři, naměří vám, že máte hladinu glukózy (cukrů v krvi) v normě a jste v klidu. Problém je, že kdyby měřili i hladinu inzulínu, v klidu byste rozhodně nebyli. Po třiceti, či čtyřiceti letech, kdy konzumujete převážně sacharidy, totiž potřebujete více inzulínu, aby bylo možné udržet hladinu glukózy v nutném rozmezí. Kdyby se měřila i hladina inzulínu, zjistili byste včas, že máte již inzulínovou rezistenci a jste tedy na nejlepší cestě do náruče řady civilizačních onemocnění. Ale vy jste v klidu, protože zkrátka glukózu máte v normě. Jistěže je v normě! Kdyby tělo s nahromaděnou glukózou nic nedělalo, upadli byste do bezvědomí!!!
Cpete-li do sebe neustále a často sacharidy, musí se často vypouštět do oběhu také inzulín, aby se dala udržet hladina glukózy v normálu. Jenže citlivost buněk se kvůli nadměrné zátěži zvolna snižuje. Snižování citlivosti trvá roky. Projeví se obtížemi bohužel třeba až za deset, dvacet, nebo třicet let. Slinivka totiž produkuje z důvodu přetížení organizmu stále větší a větší množství inzulínu, aby bylo možné glukózu odklízet i při neustále nižší a nižší citlivosti na inzulín, tzn. při neustále vyšším a vyšším vzdoru buněk reagovat na výzvy inzulínu k otevření se a k příjmu glukózy. Nejde tedy o náhlý vznik rezistence, ale o nenápadné pozvolné znecitlivění buněk na výzvy inzulínu.
Představíte-li si tělo jako stroj, tak bude zřejmě patrné i nějaké opotřebování. Opotřebování v podobě inzulínové rezistence je však skryté. Mohli byste je zpozorovat na přístroji používajícím k prohlížení orgánů magnetickou rezonanci. Typicky byste uviděli mnoho tuku v játrech a na stěnách dalších orgánů. Viděli byste ztučnělá játra dokonce i u některých dětí, u těch, která pijí často sladké nápoje, čili kozumují ve velkém fruktózu. (50% cukrů tvoří fruktóza, která lze zpracovat pouze játry, proto dnes i děti trpí nemocí, kterou před padesáti lety trpěli jen těžcí alkoholici).
Celá společnost je v klidu, i když má 80% populace různé stupně inzulínové rezistence. Je to tak “normální”. Civilizační nemoci jsou “normální”. Poškození myšlení v důsledku nadbytku cukrů je “normální”. Navíc když nenosíte v břiše tuk, působíte na ostatní vyhuble, nemocně. Bojí se vás. Celá společnost zešílela.
Hlavní příčiny této pandemie lze shrnout v několika málo bodech:
- cukr
- brambory, rýže, kukuřice, výrobky z mouky (tj. zejména pečivo)
- slazené nápoje
- průmyslově vyrábené otraviny
- časté jezení (závislost na cukru k tomu nutí)
- nedostatek pohybu (a tedy nevyužití nadbytečné glukózy)
- nadměrná produkce kortizolu (stres)
- toxické prostředí
Ale kdo by byl ochotný vzdát se třeba pečiva, brambor nebo cukru? Zdravý člověk si říká, že jemu se nic stát nemůže. Nevidí žádný problém. A tučné břicho má dnes každý, takže je to norma, čili normální, ne? Určité nejasné nebezpečí sice občas někdo cítí – tam někde v daleké budoucnosti, ale hlavu si s tím netrápí, protože ta budoucnost „je přeci daleko“. Větší zábava je zajít do cukrárny na něco dobrého, dát si zmrzlinu či Colu, pivo, víno, nějaké dobré pečivo, zákusek, dortíček, donut, zajet do McDonalds, rozvalit se u televize. Ničeho z toho se jen tak někdo nevzdá. Musel by k tomu mít opravdu vážný důvod, kupříkladu ledvinové kameny, 50 kilo nadváhu, cukrovku, vysoký tlak, závratě a podobné zdravotní problémy. Prevence nikomu nic neříká. Ale i když mají lidé uvedené problémy, stejně své návyky nezmění!! Proč? Protože lékaři zařídí, třeba díky inzulínu navíc, aby se kolaps ještě trochu oddálil. Netřeba se strachovat. Farmafie vás podrží jak jen to půjde. V klidu si užívejte drogy jak je libo. Pohodička.
Potom jsou i lidé, kteří se rozhodují, zda přeci jenom nezačít zlepšovat a následně chránit své zdraví. Ale uvnitř svádí tuhý boj se zažitými návyky a přesvědčeními, se společností, i s rodinou, zkrátka se zvrácenou kulturou. Na jednu stranu čím více se o toto téma zajímají, tím více mají důkazů, že musí své návyky změnit, chtějí-li začít žít zdravě a cítit se lépe, ale na druhou stranu je drží pod krkem společnost a kultura. Lidé se bojí změn. Až tak se bojí změn, že jsou ochotní strčit hlavu do písku jako pštros a dělat, že se jich to netýká. Změny mohou znamenat i vyčlenění ze sociálních kruhů, což v dávné minulosti vždy znamenalo jistou smrt, pokud jste se nedostali zpět do nějakého společenstva.
Dokonce i blízcí vás mohou začít nenávidět proto, že zhubnete a budete se vyhýbat drogám (cukru). Budete jim tím beze slov připomínat jejich slabosti. Pro mnohé je pocitově příjemnější zůstat u škodlivých návyků a dělat, že se jich problém netýká, než aby své návyky začali měnit k lepšímu. Tedy, alespoň dokud nepropukne nemoc naplno. Potom bohužel ani slasti drogových závislostí nedokáží zahnat bolest, utrpení a mizérii. Lékař může tu hrůzu ještě zmírnit vpichováním morfinu, utěšujete se.
Já tady samozřejmě nikoho nebudu přemlouvat, aby žil zdravěji. Nic mi do toho ani není. Ale kdo o změny k lepšímu stojí, měl by mít možnost najít kvalitní informace. Funkční informace získávám studiem desítek nejlepších lékařů a nutričních odborníků z celého světa. Tito lidé detailně rozebírají různé studie; staví na reálných datech. Většina ze sledovaných lékařů jsou zároveň i praktikující specialisté s tisíci pacienty a tedy reálnými zkušenostmi s léčením civilizačních nemocí, zejména nadváhy a cukrovky. Pročítám navíc ještě tisíce komentářů jejich přívrženců, kde se poznatky potvrzují díky zprostředkování zkušeností. Je velké množství lidí, kteří na zlepšování svého zdraví s úspěchem pracují.
Chcete-li změnu k lepšímu, dělejte si heslovité poznámky. Zapisujte si co vám přišlo důležité.
Je jasné, že boj s dogmaty, pomýlenými přesvědčeními a hloupou kulturou nelze vyhrát pouze předložením důkazů. Ono je to už z podstaty nemožné, protože lidský mozek nelze přeprogramovat lusknutím prstů. Mýty lze nahradit fakty pouze trpělivou dlouhodobou prací s fakty. Výhodou v oblasti životosprávy je, že si vše lze snadno ověřit na sobě. Nemusíte věřit stovkám a tisícům lidí, kteří se svěřují se svými zkušenostmi v komentářích (mohou to být jen podplacení trolové, nebo šílenci, že?), ale uvěřit váze tak těžké není ani pro největší příznivce konspiračních teorií. Máte-li tedy nějaká kila navíc, můžete je začít shazovat dodržováním jednoduchých postupů, které zde uvádím.
Po celou historii vývoje člověka, a bereme nyní v úvahu desítky a stovky tisíc let, nebyl nikdy cukr tak snadno dostupný a v takovém ohromném množství, jako dnes. Jak dlouho existuje zemědělství? 8 tisíc let? Mechanismy v těle žijí stále v době jakoby před dvaceti či padesáti tisíci lety. Nijak výrazně se nezměnily. Určité drobné odchylky existují. Například až 10% populace může jíst v jakémkoli věku převážně sacharidy a neztloustnou, ale to jsou výjimky (možná většina z nich má jen vyšší rychlost spalování. Nevíme proč přesně se to této menší skupině nadváha vyhýbá.). Nebo je známá změna ve schopnosti trávit v dospělosti kravské mléko u člověka kavkazského typu, což je dnes většina evropanů. Jsou však etnicity, které nemají enzymy na trávení kravského mléka a nemohou jej proto pít. Ale až tak ohromná změna, abychom byli odolní proti přemíře cukrů, nenastala. Jediným řešením je změna stravovacích návyků. Probojovat se ke zdraví znamená vymanit z vlivu potravinářských koncernů. Oni se potom tlaku zákazníků přizpůsobí. Není nutné zavádět nějakou šílenou legislativu. Stačí, když budete tlačit na vedoucí prodejen a poptávat, kdy budou mít tohle a tohle. Trpělivě, pořád dokola. Musí se z toho stát trend. Nelze se nechat ovládat jako stádo ovcí. Něco vám naservírují a pak sledují, jestli to kupujete. A když se neozvete, dostanete to samé znova a znova. Nabídka určuje poptávku. Ne! Musít to být i naopak. Poptávka musí stimulovat nabídku. Poptáváte snad cukrovku, rakovinu, ztučnělá játra? Ne? Tak začněte poptávat kvalitní stravu, protože jinak nám budou určovat co máme jíst oni.
Přejděte zpět na stránku Keto dieta.
Doplňující informace: The REAL CAUSE Of Insulin Resistance | Dr. Mindy Pelz