Ke vstoupení do rytmu tvořivosti je zapotřebí najít nejprve rytmus jednoduchosti.
Tvořivost je potřebou interakce se světem. Nelze ji vynutit; můžeme ji pouze umožnit. Nelze se stát tvořivými v izolaci od okolního světa.
Tvořivost potřebuje prostor, do kterého následně vstupuje. Život je tvořivost – také expanduje všude kam jen může a potřebuje prostor pro sebevyjádření.
Chybí-li prostor pro tvořivost, je-li prostor již obsazen pravidly, předsudky, šumem, překážkami, zdmi a ostnatými dráty, tvořivost se nemůže projevit v celé své kráse. Avšak i obsazený prostor je prostorem pro tvořivost. Je jen zapotřebí naučit se rozpoznávat a vnímat prázdná místa a nechat do nich expandovat kreativitu. I nejpevnější ocelové bariéry mohou povolit a stejně tak nejsilnější předsudky. I nejpropletenější provázance mohou prasknout a nechat na svých troskách vykvést něco nového, neotřelého, přitažlivého, krásného či ošklivého.
Autorka: Grace Schlesier
Rytmus tvořivosti lze snadno zachytit, dokážeme-li se navracet k jednoduchosti a k podstatě existence. Tou je potencialita – možnost tvoření. Možnost je například bílé plátno, na které můžete něco namalovat. Možnost je ticho, do kterého můžete vnést tóny.
Stačí si všimnout jednoduchosti (a dokonalosti) kamene, stromu nebo čehokoliv jiného, co nám připadá všední a hned se ladíme na podstatu svého bytí.
Skutečně tvořit lze jen v přítomném okamžiku. Jste-li plně přítomni a naladěni na své bytí, budete tvořit.
Snaha, očekávání, touha … jsou příznaky, že nejste přítomni. Vaše mysl se pohybuje v iluzorní budoucnosti, v neexistujících zkušenostech.
Obavy, strach, nerozhodnost … jsou rovněž příznaky, že nejste přítomni. Vaše mysl se pohybuje v iluzorní minulosti, v nepříjemných zkušenostech.
V okamžiku tvoření neexistují očekávání ani zábrany. Existují pouze indicie a projevy.
Krása skrytá v jednoduchosti nevyžaduje nic než uvědomění přítomnosti a vděčnost za prožitý okamžik.
V každodenním životě se ukrývá posvátné a vše, co děláte nyní a s vděčností a láskou, je posvátné.
Lidé tvoří z mnoha důvodů. Odhaduji, že vedle snahy o zajištění obživy existuje řada na první pohled ne zcela zřejmých popudů. Může jimi být touha zvěčnit a otisknout do historie svou jedinečnost, ale stejně tak i snaha vyjádřit své pocity, zalíbit se druhým, získat příznivce či pozornost, potěšit, popudit, vyjádřit svůj postoj, rozmělnit svou bolest jejím přenášením skrze svoji tvorbu na druhé, rozveselit, šokovat, evokovat, komunikovat …
Nenáleží mi soudit co je a co není umění. Svůj ortel nad uměním či „uměním“ vynáší vždy „koncový spotřebitel“, což je konzument či příjemce umění (byť se spoléhá na ortel expertů na umění). Co je tvořeno závisí nejen na tvůrcích, ale možná především na příjemcích. Příjemci jsou zpětnou vazbou tvůrcům. Mohlo by to fungovat například tak, že si prohlédnete/poslechnete/přečtete nějaký výtvor, přičemž vznikne pocit a vy ten pocit předáte autorovi. (Např. potleskem, komentářem, slovně, smíchem, pláčem, rozzlobením, nesouhlasem, poděkováním …) Pokud ve vás dílo žádný pocit nevyvolá, buď nejste správný příjemce, anebo (nevyvolává-li obecně žádné pocity) nejde o umění. Osobně věřím, že vše je svým způsobem umění, avšak naprostá většina stvořeného buď zevšedněla anebo je velmi těžké objevit na tom něco poutavého, krásného, harmonického či výjimečného.
V dalším textu se budu držet předpokladu, že umění je komunikace a jeho význam závisí na pocitech či emocích, které vznikají v příjemci. (Příjemcem může být přirozeně i samotný tvůrce – vše co děláte pro své potěšení či z vášně a se zaujetím, je tvorba, kterou obdarováváte především sama sebe. Činnosti jiné povahy jsou rutiny.)
Jak je možné, že některá díla jsou tak vysoce oceňována a přitom ve vás žádné pocity nevyvolávají, snad jen úžas nad jejich cenou? Jak to, že někdo za něco takového zaplatí tolik peněz? Třeba milion dolarů za „nějakou čmáranici“.
Může být i ten „úžas z ceny“ pocitem? Může se podílet na ceně onoho díla? Věřím, že ano.
Obdivovanost (a tím i cenu) zvýší také dílem vyvolané pocity překvapení až šokování. Umění vyvolávající podobné emoce však nepůsobí dlouho. Opakovaný vtip přestává být vtipem a stejně tak opakování překvapení. Napodruhé už nic nového, nic šokujícího a tedy žádný pocit.
Úplně jinou povahu však má tzv. nadčasové umění. V čem spočívá? Jistě si nemůže držet svou pozici v obdivovanosti nadlouho například pomocí vyvolávání pocitů z překvapení. Musí mít v sobě něco mnohem silnějšího. Možná zákonitost? Jde o harmoničnost? Je možné, že takové umění rezonuje se samou podstatou bytí? A co je podstatou bytí?
Existence je založena na vlnění, na vibracích, souladu, harmonii, provázanosti … Mám pocit – a je to jen pocit -, že dílo, které obsahuje cokoliv z podstaty Existence, se stává nadčasovým a najde si své příznivce ve kterékoliv době.
Ale co přesně je podstatou? Jedním z pilířů nadčasovosti by mohl být zlatý řez.
Zlatý řez
Zlatý řez vzniká rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části. (Více Zlatý řez – Wikipedie) Zaokrouhleně je výsledkem dělení větší k menší části číslo 1,6.
V přírodě lze objevit uvedený poměr téměř všude. Konstrukce stromů – kořenů, kmenů, větví a listů má vysoce efektivní uspořádání. Příroda je „zkonstruována“ energeticky nejvýhodnějším způsobem. Nemůže nikoho potom překvapit, že i lidské tělo je v tomto smyslu zcela dokonalé a za nedokonalé jsou považovány jen odchylky od této zákonitosti.
Vše co obsahuje zlatý řez má v sobě i základ estetičnosti resp. krásy. Krásné to však být nemusí, jen může (vnímání krásy se zdá být s ohledem na přemnožení ošklivých věcí zcela individuální). Naopak uspořádání nerovnovážná budou působit spíše chaoticky a odpudivě. Obludnosti a ošklivosti nemohou být krásné, mohou však vyvolávat pocity, které s některými příjemci vnitřně rezonují. Nemusí jít jen o tvary. Uspořádat harmonicky či disharmonicky (až hnusně) lze barvy, tóny, slova a věty a jakékoliv prvky existence, které mohou být vnímány našimi smysly.
Autor obrazu: Leonid Afremov
Najít umění, které inspiruje, vyzařuje dokonalost a soulad, hladí na duši … je velmi těžké. Pro tento příspěvek jsem se snažil najít vhodné obrazy přes dvě hodiny. Prošel jsem desítky galerií, ale nic mě neuchvátilo natolik, aby vznikly nějaké výraznější pocity. Nevěřím, že je málo potenciálních příjemců skutečného umění. Dali byste si do obývacího pokoje spíše něco krásného nebo něco ošklivého? Věřím, že většina čtenářů si v duchu řekne, že spíše něco krásného.
Přesto je nesmírně obtížné takový obraz objevit. Záleží samozřejmě na mnoha faktorech. Do každé místnosti se hodí něco jiného a každý máme jiný vkus. Skutečné umění si představuji jako něco co je krásné, inspiruje a oslovuje, rezonuje s naší podstatou. Takové umění je natolik vzácné, že by po něm měla být teoreticky vysoká poptávka. Ta však není. Lidé se snadno spokojí s tím co je. Poptávku může pravděpodobně vytvořit jen samo umění – přivede-li jej někdo na svět. Potenciál, který v sobě skrývá neprobádaný prostor umělecké sféry, může být po informační revoluci další oblastí, kde se bude možné dobře prosadit. Ten kdo bude chtít vyniknout – kdo bude chtít mít opravdový úspěch – bude muset být zároveň i umělcem. Vzácnost bude vždy hodnocena ze všeho nejvíce.
