Božský syndrom a metoda pokus omyl

Stává se vám, že jste zcela přesvědčeni o správnosti svého názoru a později se ukáže, že jste se mýlili? Všímáte si podivné neomylnosti politiků, lékařů, profesorů a dalších odborníků, kteří jsou zcela přesvědčeni o své pravdě a přitom se zjevně mýlí?
Je mnoho lidí žijících s absolutním přesvědčením, že vědí, jak svět funguje.
Tito lidé však žijí často jen s „Božským syndromem“.

Důvěřovat silným autoritám je snadné. Umožňuje nám to mít rychlou zkratku k tomu jak věci fungují, aniž bychom se museli příliš namáhat a nacházet vlastní řešení (nebo vůbec aniž bychom museli přemýšlet). Vede to však často k řešením nesprávným.

Tim Harford studuje komplexní systémy a nalézá při tom překvapivá spojení: Úspěch bývá většinou založen na metodě pokus a omyl.
Skutečný úspěch nemohou naprojektovat a zajistit autoritativní jedinci, ale metoda cyklického přírodního výběru – pokus a omyl, pokus a omyl … variace a selekce, variace a selekce …
Uvádí i příklady. Viz. následující video.

Ekonomiky jsou velmi složité. Ve hře je totiž příliš mnoho proměnných. Tim Harford demonstruje komplexnost ekonomických vztahů [graf] na příkladě s vizualizací vzájemných vztahů 5000 produktů.
Velký obchodní řetězec však pracuje se 100000 produkty. V New Yorku se odhaduje počet druhů nabízených produktů a služeb na 10 miliard.
(V pravěku společnost pracovala přibližně s 300 druhy produktů.)

Na komplexní analýzu všech 10 miliard druhů produktů a služeb by bylo zapotřebí odhadem 300 tisíc let.
Jak mohou politici vyvozovat závěry z několika primitivních ukazatelů typu nezaměstnanost, hrubý domácí produkt, míra inflace …?
Je možné, že způsob jakým vnímáme role politiků, je zcela chybný? Mohou skutečně politikové přijít na to jak vyhodnotit aktuální ekonomickou situaci a jaké podniknout správné kroky, aby všechno perfektně zapadlo dohromady?
Domnívám se, že správná role politika je role lídra, inspirátora, povzbuzovatele. Politik by měl jít příkladem, umožňovat lidem nacházet sebejistotu, stimulovat, probouzet v ostatních vůli zdokonalovat se a experimentovat, předávat vize své a dalších lidí. Jak se však zdá, v reálné společnosti jde převážně jen o nemocné šílence, kteří zcela nepochopili jaká role jim náleží. Ale kdo je proboha pustil ke kormidlu?!
(Je také možné, že kormidlo bylo už dávno utržené, jak se o něj prali.)

Pokud se ve vzdělávacím procesu umožní lidem získávat sebejistotu v aplikování přístupu pokus a omyl, namísto autoritativního určování „jak mají a musí být věci uspořádány“, je možné, že se skokově zvýší efektivita celé společnosti? Kdo by však dokázal něco takového prosadit, když je školství protkané lidmi s „božským syndromem“? Tato nemoc je infekční. Chcete-li nabýt vzdělání, musíte se nechat infikovat, podřídit se a předávat to dál.
Jak se s tím vypořádat? Otázku nechávám otevřenou. Je jenom na vás, co podniknete, aby se vám dařilo co nejlépe.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *