Mnoho lidí to silně vnímá – musí přijít hluboké změny ve vzdělávacím systému. Nikdo ale neví, jak by školství mělo vypadat, aby skutečně plnilo svůj účel. Možná je to i tím, že nám v aktuálním chaosu uniká i sama podstata vzdělávání. V současné době slouží školství spíše k segregaci lepších zrn od horších, než k rozvoji studentů. Po dokončení všech škol se musí (v podstatě nepoužitelné) zrno někde zasadit a kultivovat, jako by vůbec žádným vzdělávacím systémem člověk ani neprošel. Aby toho nebylo málo, situace se komplikuje značnou neochotou lidí stát se profesionálními pedagogy. Tato forma sebeobětování není zrovna populární. Co s tím?
Vzdělání – to skutečné, nikoliv pouze papírové – je základem prosperity a zdraví společnosti. Nedojde-li k nějaké zásadní změně, vstoupíme na spirálu úpadku. Jak se z téhle šlamastiky dostat?
Každý zaměstnavatel, včetně mě, to zná a lamentuje nad tím. Děti přicházejí ze škol zcela nepřipravené na reálný svět. Škola jim dá vše, jenom ne to, co je potřeba umět v praxi.
Mladí lidé vnímají školu jako nutné zlo anebo jako prostředek k prodloužení mládí. To, na co se těšili jako předškoláci, získají jen výjimečně. Chtějí se rozvíjet, poznávat a zažívat svět. Namísto toho jsou unifikováni a emočně zmasakrováni. Mnozí si ze škol odnášejí doživotní trauma.
Na jednu stranu je pravda, že „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, na stranu druhou však může být škola mnohem efektivnější, je-li hravá a umožňuje-li rozvíjet se v tom, co vás baví. V soukolí vzdělávacího procesu jsem byl chycený neuvěřitelných osmnáct let (ZŠ+SPŠ+VŠ tech. směru). Přitom jediné, co z těch osmnácti let využívám v praxi, je schopnost číst! Vše co potřebuji, jsem se musel naučit sám. Dokonce ani psaní mi k ničemu není! (Psát prakticky – tzn. na počítači všemi deseti – jsem se naučil až na svém počítači pomocí k tomu určenému výukovému softwaru.)
Ze školy jsem již téměř dvacet let a i po té době mívám noční můry, které se odehrávají v prostorách škol! Ale je fakt, že vstup do pracovního života byl pro mne asi mnohem jednodušší, než kdybych si tím peklem neprošel. Jenomže co kdyby bylo vše ještě snazší, kdybych měl býval možnost učit se v první řadě to, co mě nejvíc zajímalo? Jistě vím jenom toto: Na těch 18 let bych vzpomínal v dobrém a ne ve zlém a odnesl bych si do života mnohem a mnohem víc, než jen schopnost číst. Myslím to naprosto vážně.
Změna paradigmatu
Člověk má v sobě velmi silný pud sebezáchovy a také silnou touhu po poznání. Právě tato dvě zřídla motivace je zapotřebí u každého mladého člověka sledovat a stimulovat.
Model vzdělávání založený na „biflování“ je již za zenitem a patří do muzea pedagogiky, ne do praxe. Průplachové vzdělávání je naprostý nesmysl (učit se jen proto, abyste prošli zkouškami, takže po zkoušce můžete vše zapomenout). Je zřejmé, že stávající model musí být zcela nahrazen něčím, co bude mnohem zajímavější pro studenty a mnohonásobně užitečnější pro společnost. Přitom nepůjde o nic překvapivého.
Teoreticky je možné, že jsem jediný, kdo si ze školy odnesl jen schopnost číst, ale pokud máte pocit, že jste si odnesli ze školy do pracovního života třeba jen 10% nebo 20%, jste na tom v podstatě stejně. Škola by vám byla k mnohem a mnohem většímu prospěchu, kdyby vás nechali studovat alespoň z poloviny to, co vás opravdu zajímalo a kdyby učení probíhalo přirozeným volným způsobem – hrou.
Hra
Lidské mládě má hluboko v sobě silný pud, který stimuluje ke hledání místa na slunci. Děti si neustále hrají a hrou žijí! (Na vrub YouTube toto však již pro hodně dětí přestává platit. Děti čím dál víc jenom pasivně konzumují zábavu.) Hra je totiž dokonalý mechanizmus pro získávání zkušeností a pro mapování světa.
Kdyby měl Komenský možnost žít v naší době, velmi by se zaradoval. Škola hrou, je totiž jedním z pilířů systému, který se musí probudit. A říkám probudit – ne vytvořit. „Poručíme větru dešti“ opravdu není vhodný způsob jak tvořit vzdělávací systém.
Předškoláci se do školy těší. Jejich touha po poznání je zcela přirozená a očekávají, že škola má v tomto směru co nabídnout. Jenže hlavní funkcí školství je domestikace a ohýbání čistých duší za účelem jejich zkrocení, ovládnutí a využívání. Možná si teď říkáte, že to jinak nejde. Škola přece musí část populace donutit k vykonávání i práce nezajímavé, nudné, namáhavé či jinak nepopulární. Musí jednotlivce zlomit a pokořit, aby mohli být obětováni ve prospěch celku! Skutečně?!
Emoční inteligence
Současný výukový systém postrádá mechanizmy podporující zvládání emocí a rozvíjení emoční inteligence. Přitom se jedná o zcela zásadní dovednosti. Jsou sice určité pokusy, jak děti alespoň informovat, že nějaká emoční inteligence je a co to je, ale tím se nic neřeší. Jedna věc je vědět o něčem, věc zcela odlišná umět s tím pracovat.
Dovednost v rozvíjení emoční inteligence má dalokosáhlé důsledky. Vždyť i ta nejzákladnější dovednost očekávaná od studentů – tedy schopnost učit se a dokazovat skrze zkoušky, že jste se něco naučili, závisí na schopnosti pracovat s emocemi, protože emoce mají přímý vliv na sebeovládání, motivaci a další podstatné věci. Pro zajímavost: Ke zkoumání vlivu emoční inteligence na studium jsem se dostal, když jsem se dozvěděl, že ve stresu jsou blokovány funkce neokortexu. Vzpomněl jsem si, jak bylo pro mě nepochopitelné až záhadné, že před zkouškou i po zkoušce jsem si vždy dokázal naučené věci dobře vybavovat, ale během zkoušky bylo mnoho informací obtížně dostupných.
Děti, které se brzy naučí vnímat vědomě své emoční pochody a zároveň se naučí emoce i regulovat, získávají velkou výhodu. Dostanou totiž možnost mít svůj život pod kontrolou.
Proměna role učitele do role mentora
Rolí učitele bylo (a stále je) nalévat žákům a studentům podle osnov do hlavy informace. Dnes však žijeme v jiném světě. Informace jsou velice snadno a rychle dostupné na internetu. A svět se stále rychleji mění. Než moudré hlavy připraví nové osnovy, tak už je všechno zase jinak a mohou začít od začátku (toto se týká středního a vyššího vzdělávání). Starý model je neudržitelný také proto, že informací je příliš mnoho a čím dál více se množí.
Nelze již stavět na nalévání vědomostí do hlavy. V informační společnosti může lépe fungovat mentorování a koučování. Mentor poskytuje podporu a objektivní pohled na oblasti, do kterých je student vhozen. Nejde již o nepřítele, ale naopak o váženého rádce. Mentor je tím, kdo popostrčí, nasměruje, ujistí. Pro posílení vazby by měl studenty hodnotit někdo jiný, než jejich mentor.
Studium jako trénink řešení úkolů s různými stupni obtížnosti
Škola by měla v první řadě připravovat člověka na život. Představte si procházení vzdělávacím systémem jako interaktivní počítačovou hru, která vás stimuluje k získávání dovedností tím, že před vás staví nové a nové problémy určené k vyřešení. Není to tedy tak, že si necháváte sypat do hlavy moudra a potom i NĚCO řešíte. Postaví před vás problém a pomohou ve hledání nástrojů a postupů, jak problém vyřešit. Potom další problém, složitější a tak dále. Nové výukové metody studentům především umožní zkoušet a testovat a bádat. Škola má být hřiště života, nikoliv nástroj k ovládání mas.
Chápu, že zažitý systém je pro všechny zůčastněné mnohem jednodušší, tzn. nejprve nasát do hlavy teorii a potom něco zkoušet, ale v životě to takto nefunguje. Vždy se vše děje tak, že nejprve se objeví nějaká výzva či problém a vy jej musíte následně vyřešit. Proč to dělat ve škole jinak??
Týmová spolupráce, společenská inteligence
Složitost technických i společenských systémů nás nutí uplatňovat ve stále větší míře společenskou inteligenci. Musíme se učit co nejlépe komunikovat a spolupracovat. Jedinec sám toho dnes opravdu mnoho nezvládne. Vždyť i třeba tvorba webových aplikací se během několika málo let stala tak komplexní, že se musí na stavbě webu na míru podílet několik lidí (grafik, programátor, css designer, odborník na ux, projektový manažer, seo specialista a další).
Škola je ideální prostředí pro získávání právě takových dovedností – tedy pro budování dovednosti spolupracovat a komunikovat s druhými. Tím se opět dostáváme k tomu, co zde chybí – k tréninku emoční ineligence. Děti by měly již v ranném věku pochopit a hlavně zažít na vlastní kůži, jak naše společnost funguje. Měli by mít možnost vstupovat do různých rolí. Vždyť mimo školu to zcela přirozeně a samy od sebe dělají! Hrají si na hasiče, policisty, vojáky, lékaře, vynálezce, podnikatele, učitele, prodavače …
Co je nám platné, že ze škol vycházejí zdatní encyklopedisté, když je možné kteroukoliv informaci během několika sekund získat na internetu!?
A nemusí se hned dělat nový předmět. Emoční inteligenci, společenské a komunikační dovednosti a mnoho dalšího (například angličtinu!) lze cvičit v rámci stávajících předmětů ZŠ jako je vlastivěda, dějepis, přírodověda, občanská a rodinná výchova, zeměpis. Tyto paskvilní nudné předměty mohou být užitečné, protože je lze oživit interakcemi a hrou, což poslouží k rozvoji těch klíčových dovedností, které tolika lidem chybí.
Každému je jasné, že znát například rok, kdy byla bitva na Bílé hoře, její důsledky pro náš národ a podobné věci, je pro běžný život (tedy pokud děláte v životě cokoliv jiného než učitele dějepisu) naprosto irelevantní. Připravte však dějepis jako interaktivní víceuživatelskou hru a stane se zázrak. Zde však narážíme na problém. Každý systém má určitou setrvačnost, přičemž tento systém nabral své momentum již za císaře pána. I kdyby někdo ze soukromého sektoru dokázal takový projekt vytvořit, bude velmi těžké jej dostat do škol. (Aktualizace leden 2022: K mému velkému překvapení se objevil pilotní projekt Dějepis+. Uvidíme, jak to dopadne.)
Transformace přednášek
Jako extrémně neefektivní vnímám masové vysokoškolské přednášky v posluchárnách. Zažil jsem to, vím o čem mluvím! Přednášející jede vlastním tempem, něco si škrábe na tabuli, nedělá přestávky, spoléhá se na to, že jste roboti, kteří odpočinek nepotřebují. Když něco nevstřebáte dost rychle, snadno se přetrhne myšlenková nit a vám nakonec zůstanou jenom nesouvislé fragmenty informací. Vše si stejně musíte nastudovat po svém ze skript nebo jiných materiálů a nejlépe předem. Informace na přednášce sice přichází k velkému množství studentů najednou, ale kolik z nich vše dokáže vstřebat nebo alespoň pozorně vnímat?
Pro začátek by stačilo, kdyby každá přednáška byla natočená na video a zpřístupněná online. Pro studenty dané školy zdarma (resp. v ceně školného), pro ostatní za poplatek. Věřím, že by se tím skokově zvýšila kvalita výuky.
Posluchárny jsou v digitálním věku zbytečné
Namísto poslucháren by se nově mohly budovat již jen prostory určené k práci s online kurzy, k praktickému zkoušení nebo ke konzultacím. Podívejte se jaká existují technická řešení „přednášení“. Je toho plný internet. Jmenovitě například https://www.coursera.org/. Kurzy jsou interaktivní, multimediální a věřím, že časem budou doplněné také o virtuální realitu, která umožní zažívat vše v dostatečně propracovaných simulacích.
Když ke mě přijde někdo s diplomem a nebo někdo s absolvovanými online kurzy, které se týkají dané práce, koho upřednostním? Samozřejmě, že uchazeče, který prokáže znalosti v požadované oblasti – tedy toho, který absolvoval potřebné kurzy (byť jen online). Náklady na pracovní místo nebudou totiž tak vysoké a dovednosti budou pravděpodobně lepší, protože má uchazeč za sebou přesně to, co by měl z pohledu zaměstnavatele absolvovat.
Online kurzy jsou sice zatím teprve na začátku, ale nastavený trend je zřejmý. Zejména pro soukromou sféru se otevírají nové možnosti, jak lépe nacházet vhodné pracovníky. Firmy již nebudou odkázané na neefektivní tradiční školy.