Hledání řešení nedostatku odborných pracovníků

Média stále řeší nedostatek odborných pracovníků, nebo řemeslníků. Málokdo se však zabývá příčinami a už vůbec nikdo nehledá nové cesty jak situaci řešit. Ve společnosti převažuje názor, že na budoucí práci připravují žáky školy. Kdo prošel stávajícím vzdělávacím systémem přitom už ví, že škola připravuje na všechno, jenom ne na budoucí práci. Je to trochu pokrytecké.

ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI

Škola vás naučí řešit stres, jste nuceni využívat průtokové biflování; motivováni jste jen strachem, obcházíte systém (např. opisováním) apod. Když se lépe podíváme na maturitu, dojde nám, že je to čistě jenom zkouška dospělosti. Je jasné, že třeba matematika je ideální nástroj, kterým lze děti efektivně strašit, protože to prostě nelze u zkoušky okecat. Matematika se neučí proto, abyste ji v životě uplatnili (pokud 1% populace potřebuje matematiku v rozsahu ve kterém se vyučuje, tak hodně, ale hodně přeháním). A podobné je to vlastně se všemi předměty, i s těmi odbornými! Těch pár týdnů před maturitou je testem vaší vůle a sebezapření překonávat překážky. Nic víc.

 

REFORMOVAT ŠKOLSTVÍ?

Jenže praxe bez ohledu na stav školství potřebuje pracovníky šikovné a znalé svého oboru. Schopných pracovníků je kritický nedostatek. Jestliže je nemohou vyprodukovat školy, kde je potom vzít? Reforma přitom nepřipadá v úvahu. To by si nikdo nelajznul. Tristní situaci školství by ale bylo možné řešit jinak.

Vedle starého neefektivního systému by mohl vzniknout paralelní vzdělávací systém se zaměřením na získávání co nejpraktičtějších dovedností a vědomostí, tedy by se jednalo o podporu specializace, získávání konkrétních dovedností využitelných v praxi. Vše by bylo nastavené tak, aby lidé s velkou motivací měli možnost kdykoliv si rozšířit své portfolio dovedností. Systém by byl zacílený především na podporu ekonomiky a zvyšování konkurenceschopnosti. Týkalo by se to především technických oborů.

 

HLAVA NÁM TO NEBERE

Žijeme na počátku informační doby. Jediným omezením je fantazie a ekonomická návratnost. (Potom ještě moloch stát, ale s tím nic moc nenaděláme.) Ke vzdělávání sice nestačí jenom videa, byla by zapotřebí i pokročilá virtuální realita, v řadě oblastí by však stávající prostředky již dostačující byly. Na Youtube se dá rychle naučit spousta praktických věcí již dnes.

Je zapotřebí si uvědomit, že množství informací „v oběhu“ již značně převyšuje možnosti starého výukového systému, protože člověk má poněkud omezenou mozkovou kapacitu. Aby systém mohl produkovat skutečné odborníky, byla by nutná vyšší specializace. To však školství z doby C.K. mocnářství nemůže nabídnout. Bude se stále snažit narvat do studentů co nejvíc ze širokého spektra obecných informací, které však jen málokdo využije v praxi, protože nakonec každý vykonává jen určitý omezený okruh činností.

 

ŠKOLA JE SÍTO

Primární funkcí starého školství i nadále bude prosévat hůře manipulovatelné od těch dobře ovladatelných. Absolventi získají v podstatě jenom tituly, přičemž praktické znalosti a dovednosti musí nabrat až někde v práci. Nikdo se dnes nepozastavuje nad tím, že existuje velké množství lidí, kteří by preferovali studium praktických dovedností, což však systém neumožňuje. Většina lidí nemá chuť nechat si nalévat do hlavy blbosti. Raději se vzdělávají po svém a získávají praktické vědomosti až v praxi.

 

UMOŽNIT SPECIALIZACI?

Nový systém by mohl umožnit zvýšit motivaci lidem, kteří se chtějí specializovat, chtějí změnit zaměstnání, neláká je nechat se vzdělávat hromadně ve školních lavicích, případně se nechtějí zabývat zbytečnostmi.

Jako příklad uvedu projektování rodinných domů. Projekční činnost mohou vykonávat jenom autorizovaní inženýři/architekti s vysokoškolským stavebním vzděláním, praxí v oboru v délce několika let a navíc musí složit zkoušku, aby se stali členy komory autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT). Je to takto dlouhodobě zažité a funkční. Tedy, pokud za funkční můžete považovat smutný fakt, že je problematické sehnat schopného projektanta nebo vůbec nějakého projektanta. Ti lidé museli studovat řadu let i spoustu věcí, které v praxi nikdy nevyužijí. Kdyby stejný čas věnovali specializaci, byli by mnohem lépe připraveni. Netvrdím, že máme zrušit zkoušku do ČKAIT! Tvrdím opak! Měli bychom podobné zkoušky rozšířit do více oblastí, ale zároveň umožnit podstoupit zkoušky různých úrovní i lidem, kteří se nechtějí celé roky zdržovat studiem věcí, které v životě neuplatní a chtějí se logicky naučit především to, co budou v praxi opravdu potřebovat. Jsem zastánce svobodné specializace a opravdu nesnáším pokrytectví, zejména co se týče pseudovzdělávání (pseudovzdělání poskytuje právě stávající vzdělávací systém).

Je nezbytně nutné, aby projektant rodinných domů musel umět navrhovat věžáky, mrakodrapy, mosty, paneláky, bytové domy apod.? Proč by nestačilo, aby uměl perfektně navrhovat rodinné domy? Vždyť většina z projektantů dohromady ani moc nepočítá a musí využívat služby autorizovaných statiků, kteří se na výpočty specializují a kteří právě ručí za to, že dům nespadne!

Zůstaňme u našeho zatím těžko představitelného příkladu. Představte si systém, ve kterém se například ve čtyřiceti rozhodnete změnit kvalifikaci a začnete studovat projektování rodinných domů. Nenavštěvujete školu. Používáte internet. Máte k dispozici klíč v podobě okruhů otázek, na které budete muset správně odpovědět u zkoušky.  Dostanete odkazy na učebnice, videa a další výukové materiály. Začnete studovat výhradně projektování rodinných domů. V momentě, kdy budete přesvědčeni, že vše potřebné umíte, přihlásíte se na zkoušku, které budete mít možnost se zúčastnit pouze třikrát v životě, a ne dříve, než po třech letech od prvního pokusu. (Zároveň se budete samozřejmě muset naučit i perfektně ovládat stres ze zkoušek, abyste si tím neblokovali neokortex, což mívá zcela zbytečně dosti negativní vliv na výsledky pro hodně lidí.) Zkoušení by stát samozřejmě něco stálo, ale náklady by zdaleka nepřevýšily možný přínos. Byly by řádově nižší, než v systému starého školství, kde musíte spravovat budovy škol, vytápět je, platit za elektřinu, vodu, uklizečky atd. Po absolvování zkoušky byste získali úředně potvrzený certifikát, který by vás opravňoval například k podnikání v dané odborné oblasti, nebo byste jej mohli použít při získávání zaměstnání a také by vám umožnil podstoupit další zkoušky (v případě zájemců o projektování rodinných domů např. zkoušku ČKAIT upravenou pro specializaci Projektant rodinných domů).

 

TAK NIC, ALE TŘEBA JEDNOU NĚCO VYMYSLÍME

Motivace v tomto systému by byla zcela jiná, než jaká je ve starém systému. Vše by vedlo k větší samostatnosti studentů a k větší zodpovědnosti. Požadavky na odbornost by byly vyšší, než v případě standardního studia, kde studujete páté přes deváté, horem dolem všechno a dohromady nevíte nic. A nemyslím si, že by tak úzká specializace mohla být omezující. Člověk by mohl i několikrát za život specializaci změnit. Chce to jenom nevzdávat to a snít dál. Můj nápad, třebaže je pošetilý (pro běžné pozemšťany uvyklé přijímat realitu bez hlubšího zamyšlení), by mohl někdo jednou lépe rozvinout a objevit způsoby, jak jej uvést do života. Osobně bych s tímto způsobem sebevzdělávání určitě pokračoval i ve vysokém věku. Studovat jen to, co lze uplatnit v praxi, je pro mě velký požitek. A naopak, učit se věci v praxi nepoužitelné považuji za ztrátu času. Je mi jasné, že blahořečení hned namítnou, jak mohu vědět co je potřeba umět a co ne? V technických oborech je to však zcela jednoznačné. Musíte jenom znát jaký je cíl, tzn. v našem příkladu je cílem dovednost v projektování rodinných domů. Tento příklad jsem uvedl proto, že jsem si to sám zkusil, nastudoval jsem si všechny potřebné normy, naučil jsem se modelovat v CADu, generovat výkresy, seznámil jsem se s rozmanitými technologiemi a postupy. Na začátku to vypadá složitě, ale když se do toho po pár týdnech dostanete, přijde vám to nakonec velmi jednoduché a začne vám docházet, že s naším vzdělávacím systémem je něco hodně, ale hodně špatně.

 

2 thoughts on “Hledání řešení nedostatku odborných pracovníků

  • 17. 11. 2019 at 12:58
    Permalink

    Dobrý den,
    k Vašim stránkám se ráda vracím, protože Vaše slova jsou mi blízká. A nevím, čím to je, člověk málokdy v životě narazí na někoho, kdo smýšlí podobně. Každopádně po přečtení tohoto článku mám chuť napsat i já Vám.
    Ve firmě, ve které jsem nyní zaměstnaná, jsem dostala za úkol věnovat se týden německým studentům z technické univerzity v rámci vzájemné spolupráce majitele firmy a jeho bývalého zaměstnance. Onen bývalý zaměstnanec je už asi 15 let profesorem na jmenované univerzitě a majitel firmy vlastní korporát výrobních závodů po celém světě. Pan profesor vytvořil jedinečný projekt pro své budoucí absolventy. Já, jako specialista v závodu jsem měla navrhnout projekty pro studenty a studenti měli 4 dny na to, aby zanalyzovali pro ně zcela neznámé procesy a navrhli jejich zlepšení. Potud myslím sice zajímavé, ale nijak světoborné. Během své práce dělám každoročně odborného garanta různým studentům a očekávat od studentů velké nasazení nejde vždy. Takže i tady jsem byla spíše skeptická.
    Tento projekt byl ale zajímavý tím, že profesor byl osobně účasten celého týdne. Jeho cílem nebylo pouze mít výsledky pro firmu, která toto studentům umožní. Ale pan profesor je chtěl dovést na hranici psychických i fyzických sil, aby studenti pochopili, jaká je realita a to na vlastní kůži. Jak jejich tělo reaguje na únavu, stres a na dobře odvedenou práci. Pod časovým tlakem, velká očekávání od zadavatelů, neznámé procesy, jazyková bariéra. A k tomu studenti dostávali každý den nějaký úkol. Např. 2. den mezi 8-12:00 spolu nesměli komunikovat slovně. Pouze SMS, WhatsApp apod. Nedostali vysvětlení proč, ale všichni to respektovali. Žasla jsem. Posléze dostali přednášku o komunikaci a že v realitě je právě elektronická komunikace jedním z hojně využívaných prostředků a ne vždy tím nejlepším. V průběhu týdne studenti museli sdělovat průběžný status, odpovídat na 5 otázek a měli na to vždy jen 5 minut. Co je cíl, co zjistili, co bude následující krok, zda potřebují s něčím pomoci, a jaké jsou návrhy na změny.
    Pak měli jeden z úkolů poskytnout osobní a věcnou zpětnou vazbu na projektový týden a jeho vedení. Byla anonymní, ale komentovaná panem profesorem byla veřejně. Bylo to dost odvážné. Kdo z vedoucích si nechá naservírovat anonymní zpětnou vazbu a ještě je ochoten na ni veřejně reagovat? Když jsem seděla s nimi v jedné místnosti a poslouchala zpětnou vazbu a jak dostávali rázně vysvětleno, že některé jejich připomínky jsou troufalé a drzé, litovala jsem toho, že já jsem si během studia nic takového vyzkoušet nemohla. Brigády během studia byly spíše trpěné a vždy to bylo o činnostech, které nikdo jiný ve firmě dělat nechtěl. Zpracování projektů ve firmě s výsledky, které by firma mohla využít? O tom jsem si nedovolila ani snít… Bohužel, jak píšete, naše školství je žalostné. Týmová práce nejen že není podporována, ale je cíleně potlačována. Mám v základní škole 2 děti. Starší dcera je v 6 třídě, kdy děti mají tendenci vytvářet skupiny a hledat vlastní řešení. Paní učitelka je vede způsobem, který byl stejný, když jsem byla na základní škole já ještě v době socialismu. Individualista, který mlčí, vykonává příkazy bez dotazů a metodou, která byla předem vysvětlena, ten je nejlepší žák. Děti kvůli vyrušování nesmějí jet do divadla. Za trest budou místo toho ve škole. Škola trestá sama sebou… Přitom až děti školu opustí, v dnešní době více než kdy dříve, budou potřebovat spolupracovat, být kreativní a proaktivní.
    Píšete, že taky musíte živit rodinu. Jak se vzdělávají Vaše děti? A je práce, pro kterou máte talent, zdrojem nejen potřebných financí, ale i inspirace a osobního rozvoje?

    Mějte se hezky a ať se Vám daří psát. To přeju nejen Vám, ale i sobě. 🙂

    S pozdravem Sylva

    Reply
    • 18. 11. 2019 at 0:20
      Permalink

      Sylvo, děkuji za podnětný příspěvek k tématu. Možná by se to, co popisujete, dalo nazvat zážitkovým vzděláváním. Takové vzdělávání je podle mého názoru nejpřínosnější, ale zároveň i nejtěžší na přípravu. Do paměti se nejhlouběji otiskují věci, které máme možnost zažít na vlastní kůži, resp. prožít.
      Je zbytečné teoretizovat studentům, že virtuální komunikace se nemůže přiblížit možnostem reálné komunikace, aniž by si sami při práci vyzkoušeli, jak efektivní oba způsoby dorozumívání jsou. A platí to obecně. Teorie a praxe jsou dva odlišné světy.

      Učitel by měl být především průvodcem. Ve Vašem ukázkovém příkladu je průvodce dokonce zároveň tvůrcem poznávací cesty, což je ideální stav, protože jen tvůrce poznávací cesty plně rozumí všemu, co na cestě mohou studenti zažít, objevit, pochopit a pojmout.

      Kdyby vzdělávací systém dokázal tvořit kvalitní poznávací cesty založené na poznatcích z praxe a přinášel studentům více reálných interakcí a méně teorie, potom by se zákonitě zvýšila sebedůvěra studentů, ale i důvěra ve smysluplnost systému. Škola by byla zábavnější a zvláště tehdy, pokud by se za chyby netrestalo a tedy chybování by byla příležitost k růstu. Především by se odměňovalo a sice za proaktivní přístup, vynalézavost, týmovou práci.
      Mnozí namítají, že kdyby se netrestalo, děti by se nic nenaučily. Nechápu, jak někdo může věřit, že strach ze špatných známek je tím, co dělá společnost vzdělanou.
      Leckdo poukáže na to, že systém založený na represích je ten skutečný život, který následuje po dosažení plnoletosti, kdy se musíme neustále bát překročení nějakého šíleného zákona nebo třeba jenom nesplnění povinností. K tomu si dovolím poznamenat, že na aktuální úrovni společnosti je represivní systém stále nutný, ale v pokročilejším uspořádání, kdy škola opravdu připravuje na život, by byl v podstatě zbytečný.

      Diskutabilní je i role strachu v pracovním prostředí. Zdaleka ne vždy lze docílit toho, aby na pracovní místo byl obsazen pracovník plně kvalifikovaný/kompetentní (nebo schopný rychle se zaučit) a měl zároveň i pozitivní motivaci (práce je pro něj přínosná a nechce ji dělat jen kvůli penězům). Ono to je v reálu bohužel často tak, že práce lidi vyloženě nebaví a pracují jen kvůli nutnosti výdělku. Pokud však ti, kteří vedou druhé, jsou obeznámeni s psychologií a mají hodně zkušeností s vedením, potom z principu nemůže být žádná práce nudná nebo vyloženě nepříjemná. Četl jsem řadu poznatků z praxe, kde i lidé u pásu se vyloženě těšili do práce a zažívali i při takové práci radost z posouvání se vpřed! Na první pohled neuvěřitelné věci, ale při bližším prozkoumání šlo vždy jen o jedno – jaké myšlenky převažují ve vědomí.
      Jestliže škola nedokáže kultivovat pozitivním způsobem lidské vědomí, ale naopak do něj vkládá strach a nechává klíčit odpor, potom jakákoliv navazující snaha něco děti naučit je marná.

      Ptala jste se, jak se vzdělávají mé děti. Aktuálně jsou to předškoláci. Teprve se připravujeme. Zatím jsem si jistý coby rodič jen v tom, jak je naučit dobře a rychle si pamatovat cokoliv (psal jsem na toto téma před pár dny příspěvek). Ale nedaří se mi proniknout do jádra motivace. Jak naučit děti třeba i jen tak banální věc, jako uklízet si po sobě roztahané hračky? To jsem se zatím v žádné knize nedočetl. Cítím se kvůli tomu hloupě. Tohle většina rodičů určitě umí řešit levou zadní (a nemyslím tím fyzicky násilím).

      Co se týče druhé otázky, tak financí není nikdy dost. Můj talent popravdě spočívá jenom v tom, že dokážu zhmotňovat v podstatě jakékoliv nápady (tzn. vím jak je přivést na svět po technické stránce), ale hledání dobře prodejných řešení je u nás vyloženě týmová práce. Sám nedokážu poznat, co se bude prodávat a co ne, ani po tolika letech, co se tomu věnuji.

      Týmová spolupráce je úžasná věc, když najdete soulad a tým do sebe zapadá jako hodinové soukolí. Jenže když vyndáte jedno kolečko, hodiny se zastaví.

      Inspiraci v mojí práci se mi nijak moc nacházet nedaří. V práci druhých ovšem ano. Vždy existují způsoby, jak pracovat lépe, snadněji, efektivněji anebo jak si práci přetvořit tak, aby byla zajímavější. Pro mě vrcholná výzva je automatizace, umělá inteligence, neuronové sítě … zkrátka jak zařídit, aby měl člověk víc času na zábavu a nemusel se pořád trápit tím, kde vzít lidi.
      Momentálně nacházím největší radost ve psaní učebnic … moc mě baví Python, který mi jako první jazyk umožnil dělat pokusy s neuronovými sítěmi a pokročilejší automatizací (zejména kancelářských profesí). Ale to už bychom se hodně odklonili od tématu. 🙂

      Petr

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *