Každý týden až čtrnáct dní mi volají různé rádoby makléřské firmy s nabídkami snadného zisku. Děje se to už několik let! Jsou to rozmanité společnosti pestrých finančnických názvů, mnohé z nich těžko dohledatelné na internetu a když už najdete kontakt, mají sídlo většinou na Kypru a v podobných destinacích. Nikdy jsem na žádnou jejich nabídku nezareagoval a rozhodně ani nezareaguji, protože jsem měl tu smůlu, že na mě kdysi dávno velmi zapůsobil film Boiler Room (Riziko) právě z prostředí šmejdů hrajících si na makléře. Tento film vytvořil v mé mysli trvalou představu o těch na druhé straně. Jejich pokusy obrat vás o peníze nemají hranic. Z mého pohledu se jedná o čistokrevné parazity a jejich služebníky. Strašení s GDPR nepomáhá. Nevyřazují mě ze svých databází. Řešením by mohlo být nevolejte.cz. Nicméně myšlenka akciových trhů sama o sobě je zajímavá. V následujícím příspěvku se nad tím chci trochu zamyslet…
Má-li někdo nadměrné finanční prostředky a žádný čas nebo dovednosti na jejich zúročení, není škoda, aby peníze někde visely? Riziko je pro takové lidi minimální, protože když přijdou sem tam o milion, nijak výrazně negativně se to jejich životní úrovně nedotkne. Jenže lidí, kteří si skutečně mohou dovolit vysoké riziko ztrát, je málo. Kdyby někdo vymyslel, jak umožnit investovat s minimálním rizikem (rozvedu to trochu níže), šel bych do toho. Je to však jenom science fiction, protože kapitálové trhy nejsou založené primárně na využívání rostoucí globální produktivity (a z toho plynoucích dividend) ale hlavně na oškubávání naivních či hloupých ziskuchtivců. Akcie jsou nadhodnocené. Peníze jsou přerozdělovány od naivních k chytrákům. Na trzích vznikají nesmyslné bubliny. Investor ani makléř nevytváří žádné hodnoty. Lidé věří nesmyslům.
Jediné pozitivum by mohlo být v tom, že díky akciovým trhům občas získají prostředky ke svému rozvoji i menší firmy, které přinášejí potom svými produkty či službami lidem užitek, který by bez větších investic nevznikl.
Nejvíce prostředků ovšem skrze kapitálové trhy získávají přerostlé korporace, aby byly ještě větší a vypasenější. Investoři žijí ve snu řízeném těžaři investic. Sledují zprávy a věří, že to co čtou v novinách, jim pomůže v rozhodování do čeho správně investovat. Zprávy jsou však mistrně připravené tak, aby právě působily na stádo a aby stádo stále doufalo, že má možnost svým důvtipem objevit tu pravou investici. Je to směšná hra. Stejně tak obchodování spekulování s komoditami. Kdysi jako mladý a naivní jsem se zúčastnil tradingového kurzu. Přednášková hala byla plná. Všichni to hrozně žrali. Nechápal jsem. Přednášející ukazoval na grafech různé legrační postupy jak věštit, kterým směrem se vydá cena. Vypadalo to náramně učeně. Tahat peníze z těch, kteří chtějí vydělávat bez práce, je snadné. Přitom celé je to založené na skutečnosti, že spekulanti, kterým se víc daří než nedaří, mají odpozorované stádo živelných spekulantů a jedou na vlnách jejich nezvladatelných emocí. O ničem jiném to není. Žvanec urve ten, kdo má pevnější nervy, sleduje pozorně chování stáda a ve hledáčku má dlouhodobý menší ale jistý přírůstek, namísto okamžitého velkého zisku.
Věřte si čemu chcete. Ke mně se bohužel nikdy ověřené informace, že je rozumné investovat na burze, do komodit a podobně, nedostaly. Kdybych někomu z mých přátel nebo známých podnikatelů řekl, že začnu investovat do akcií, tak by se mi vysmáli nebo by si mysleli, že jsem se dočista zbláznil a nabídli by mi určitě jako náhražku možnost investovat do jejich firem. Když třeba někdo plácne něco do komentářů k příspěvku, jakože on vydělal na burze majlant, myslím si o tom své. Přirozeně. Každý má svou pravdu.
Ale začali byste investovat, kdyby riziko bylo třeba jen 1000 Kč, přičemž zisk z investice by zpětně navršoval investici a vy byste si mohli vybrat výnosy třeba i po delší době? Vtip je v tom, že riziko být musí, protože z firem bez potenciálu růstu se automaticky stávají černé díry generující za čas nic než ztráty (když to zprůměrujete). A takových firem je hodně. Někdo to musí zaplatit. Vyžírky státu platí daňoví poplatníci; firmám černým dírám platí doufající „investoři“.
Aby to bylo užitečnější, umožnil bych investovat do JAKÉKOLIV firmy, která by projevila zájem získávat investiční prostředky, ne jenom do těch na burze. Kdyby nejnižší možná investice byla snížena až na 1000 Kč, mohli byste totiž investovat svých 1000 Kč třeba právě do firmy, ve které jste zaměstnáni. Dividendy by z toho sice byly mizerné a návratnost v nedohlednu, ale změnil by se váš přístup. Už by to nebyla jen nějaká řadová firma, pro kterou pracujete. Byla by to firma, které nejen věříte, ale která je od té chvíle tak trochu i vaše, byť jste jen mikropodílníci. Chápete kam mířím? V digitálním věku nic není nemožné, alespoň ne po technické stránce. Umím si představit bezpečný softwarový systém, do kterého by se mohl zapojit každý. Samozřejmě nevím, jestli by to v praxi mělo spíše užitek nebo to nic moc nepřinášelo, ale to neví nikdo, ani nejučenější věštci – pánové ekonomové.
Stávající systém je prostě k pláči, protože …
Jen málokterá firma může na burzu a získávat jejím prostřednictvím finanční prostředky na další investice do svého rozvoje.
Neexistuje možnost investovat do libovolných firem, které se vám líbí.
Neexistuje možnost investovat malé částky.
Systém je orientovaný pouze na tvrdý zisk a podporu velkých firem.
Jistě, existují platformy jako je kickstarter.com a podobné nesmysly. Crowdfunding, crowdsourcing … jsou založené na získání pozornosti výstřednostmi. Tam žádnou opravdu užitečnou firmu ze svého okolí nenajdete a tedy ji ani nemáte šanci podpořit.
Chybí to hlavní a sice možnost být drobným akcionářem jako v Baťově závodech a vnímat díky tomu firmy a sebe lepším způsobem. Kdyby každý pracovník měl možnost investovat do společnosti, pro kterou pracuje, určitě by to ovlivnilo pozitivně i motivaci a pracovní morálku. Stejně tak je řada firem, které jsou vám sympatické a chtěli byste je podpořit v dalším rozvoji, protože využíváte jejich služby. Podnikatelé však musí škemrat u přežraných vypasených bank. Všechno je to i kvůli nezájmu drobných investorů. Je to jeden z hlavních důvodů, proč se nůžky mezi superboháči a chudými rozevírají víc a víc.
Největší úlet ovšem je, když začnou praskat bubliny kapitálových trhů, jak se tím nesmyslně nechá (skrze novináře) ovlivnit celá společnost. To opravdu zůstává rozum stát. Až do chvíle krize všechno jede, lidé pracují a nakupují, pohoda. Ale jak začnou novináři psát o propuklé krizi, běžné denní potřeby se začínají škrtit a odkládat. Ti, kdo chtěli vydělat bez práce („investoři“) kvičí jako prasata když jdou na porážku. A k nim se vzápětí přidává celá společnost, včetně těch, kteří by jinak normálně pracovali a utráceli. Lidé jednotlivci mají mnohdy úžasné myšlení, tvořivého ducha, píli, nápady, obětavost, neuvěřitelné dovednosti … ale jak se připojí k davu „krize“, je to naprostá katastrofa.