Žijeme většinou v iluzi, že lze nějakým způsobem dosáhnout pohádkového stavu „a žili šťastně až na věky“, kde se nám už nikdy nic nepokazí a život bude jako pohádka. Tomuto bludovému rozpoložení se říká iluze dosažení horizontu. Je velmi časté a způsobuje nemálo zklamání a utrpení.
Typicky:
„Jakmile spustím ziskové reklamy na Googlu …“
„Jakmile se začnou prodávat naše nové služby/výrobky …“
„Jakmile se příjmy zdvojnásobí … “
„ … všechno bude v pohodě!!!“
Jasně!
Určitě!!
😉
Věříme v něco jako „šťastně až na věky“. Přitom jde o iluzi, které nelze nikdy dosáhnout. Silně to připomíná snahu doplout či dojít k horizontu. Můžete se snažit sebevíc, ale za horizontem je další a další horizont. Nelze jej dosáhnout! Vždy je před námi! Občas se zdá být blíže, jindy dále, ale nikdy se tam nelze dostat.
Běžně si říkáme „Ještě jsem nedosáhl horizontu. Co dělám sakra špatně? Nebo je to mnou? Všechno je to na prd. Nic nevychází podle plánu.“
Zklamání, frustrace, deprese.
Mezi aktuálním stavem (současností), a vytouženým horizontem (nějakou pohádkovou budoucností) se nachází M-E-Z-E-R-A. Usilovat o nedosažitelný mytologický horizont, vás trvale vězní v M-E-Z-E-Ř-E, což je nenaplněný stav dění.
„Šťastně až na věky“ se nikdy nestane. Bláhově věřit, že lze dorazit až k horizontu, vede k utrpení. Neznamená to, že se nemáme snažit dostávat na vyšší úroveň. Je jen zapotřebí začít žít v přítomnosti a užívat si „tady a teď“, a ne „až někdy támhle na horizontu“.
Naprostý souhlas, jen já to nazývám: „jdu po kolejích a chci si odpočnout až dojdu tam, kde se ty kolejnice seběhnou“. Problém je ale v tom, že lidstvo svého úspěchu dosáhlo právě proto, že se nekonečně snaží někam dojít. Žít přítomným okamžikem je sice krásné a lidé, co to umí, jsou skutečně šťastní (viz jižanské národy nebo afričtí domorodci, které jsem měl tu čest osobně poznat), ale vede to k zakonzervování pokroku na stávající úrovni, což vede k zaostalosti. Jednou pak přijde národ, který se nezakonzervoval a zničí vás, protože je o několik řádů výše. Bohužel lidstvo už opustilo tu zvířecí naivitu a krásu štěstí „být spokojený s tím, co mám“ a tak nekonečné hledání štěstí v pokroku se stalo nutností k přežití. Je to začarovaný kruh. Chci přežít: musím jít nekonečně dál a nedokážu být šťastný. Chci být šťastný: musím se zastavit a modlit se, že mě nezničí ten, co se nezastavil.