Proč se necháváme snadno zmanipulovat?

Jakým informacím věříte? Ověřujete si zdroje? Lze si vůbec něco ověřit, když autoři ani neuvádějí, odkud informace mají? Poznáte, kdy jde o průkaznou pravdu, kdy o lež a kdy o tautologii?
Informace si neověřujeme (kdo by dnes na to měl čas?) a hlavně ani většinou nemáme možnost je ověřit. Nedají-li se žádné důkazy nalézt, můžeme být na stopě tautologii. V daném kontextu jde o chyby v definici popisu reality nebo důkazů. Tautologie vzniká, když nějaký pojem definuje sám sebe. Definice důkazu “kruhem” nemůže být důkazem. Taková povaha definice bývá těžko prohlédnutelná, možná i proto, že bývá ukotvena (nařízena) autoritami.
Přiznat si, že jsme důvěřovali chybným informacím bývá bolestivé. Ani při objevení tautologie se nemůžeme iluze vzdát. Přesvědčení bývají silně zakořeněná.

Při ověřování informací spoléháme na “důvěryhodnost” zdrojů a na své vlastní zkušenosti. Necháváme se ovlivňovat myšlenkami a představivostí.
Tak například milujeme sny a představy o nalezení zkratky k bohatství. Je tak snadné znova a znova uvěřit zjednodušeným pohledům na realitu. Možná znáte knihy jako “Tajemství”; “Bohatý táta, chudý táta” nebo “Myšlením k bohatství”. Setkal jsem se osobně s jedním člověkem, navenek velmi inteligentním, který zcela vážně prohlašoval: “Dokážu teď díky těm informacím vydělávat miliony. Už jsem na to přišel a je to úžasně jednoduché.”
Zeptal jsem ho, jaký má plán a v čem chce podnikat. Odvětil, že když už přišel na to jak velké peníze vydělávat, ztratil důvod za tím jít. Je to prý tak jednoduché, že chce místo vydělávání peněz dělat něco jiného, něco obtížnějšího.

Samozřejmě nikdo nemá odvahu přiznat, že naletěl. Většinou si to ani neuvědomíte a když, tak to budete potlačovat a nalhávat sami sobě, že se věci mají tak jak jste si mysleli, že se mají.
Zajímavě o tomto fenoménu píše Ondřej Justin Horák v článku Proč je obtížné přestat věřit v Boha.
V této souvislosti bych rád zdůraznil, že je velkou chybou snažit se odpůrcům vašich myšlenek násilně předkládat fakta a jakékoliv jiné argumenty. Ukážete tím jen vaši sociální nezpůsobilost, neschopnost empatie a vlastní nejistotu. Chceme-li druhým něco sdělit, potom vždy musí být druhá strana našemu sdělení otevřená (lidé musí být schopní vcítit se do druhých a naslouchat, aniž by vyvozovali nějaké závěry), jinak vedeme monolog. Příznivci Boha se snaží přesvědčit o své víře nevěřící a ateisté se snaží věřící přesvědčit, že věří blábolům. Obě strany se bojí o svou víru a zpravidla striktně odmítají vcítit se do svých odpůrců. Důvodů, proč existují informační války mezi těmito tábory je řada, ale vraťme se k tématu.

 

Proč se necháváme snadno zmanipulovat?

  • snít je snadné
  • stádovitost
  • emoční náboj
  • přílišná důvěra v autority a instituce
  • nedokonalost filtračního systému
  • nedostatek osobních zkušeností
  • chybné interpretace zkušeností

Snění je možná čelní vlnou “pokroku”, nicméně přestaneme-li brát v úvahu kotevní body reality (například fyzikální zákony), můžeme dojít k přesvědčením, která jsou v rozporu s objektivní realitou. Netvrdím, že tato realita je jediná možná. Nejsem si však jistý, má-li smysl snažit se do jiných – snových – realit proniknout. Může se snadno stát, že takové reality začnete objektivně vnímat, stejně jako hmatatelnou realitu, ale lidé okolo vás je vnímat nebudou (říká se tomu schizofrenie). Domnívám se, že si tím nikdo nepolepší.

Stádovitost je ve své podstatě snaha ušetřit energii napodobováním druhých. ovečkyPředstavte si však, že několik hlasitých ovcí zabečí a rozběhne se k propasti. Ostatní vesele za nimi. Než si uvědomí co se stalo, půl stáda letí vstříc novým zítřkům. Je ale také možné, že propast žádná za vrcholkem není a namísto toho se objeví nové pastviny, kam lze expandovat. Máte však o tom nějaký důkaz? Prozkoumali jste co tam skutečně je a jaké jsou reálné možnosti, anebo jenom následujete ostatní?

Emoce hrají v našem životě významnou roli. Neokortex je příliš pomalý ve vyhodnocování informací, než aby mohl rozhodovat v situacích, kde hraje roli čas (například když ze křoví vyběhne medvěd). Proto má emoční mozek velké pravomoce a může řídit naše chování i bez přímé účasti neokortexu. Potíž je v tom, že řada situací je vyhodnocována chybně, podle modelů, které dnes již nejsou použitelné (kolikrát jste medvěda potkali?). Působí-li někdo na vaše emoce například vyvoláváním představ o nebezpečí (což je i sledování akčních filmů nebo hororů), může se vám vyplavit do těla adrenalin a zvýšit tep srdce, i když se nenacházíte v ohrožení. Stejně tak může působit kniha, které autor vyvolává představy, co můžete získat nebo co se vám může stát. Nic z toho ale není skutečné. Jde jen o kombinace představ a emocí.

Z vnějšího (i z vnitřního myšlenkového) prostoru přichází ohromné množství informací. Vnímáme vizuální, zvukové, čichové, hmatové a další záplavy dat. Pro výběr užitečných informací slouží filtrační systém. Ten ovšem není dokonalý. Když vás někdo šikovně naladí na vnímání výseku reality, budete přijímat jen informace, které vás budou v domněnce utvrzovat a rozporné informace odmítnete brát v úvahu.
Realitu si objektivně vykládáme podle předchozích zkušeností; neobjektivně zpravidla na základě svých očekávání a vlivem nastavení našeho filtračního systému šikovnými lidmi (a jejich myšlenkovými replikátory) tak, abychom jim snáze uvěřili. Jsou-li naše osobní zkušenosti nevysvětlitelné, uvěříme, že jde o něco mystického. Člověk s “mystickým” zážitkem se může snadno stát ovečkou pastýřů nějakého náboženského směru.

Měřítkem úspěchu a objektivity je vyhodnocování čeho bylo skutečně (hmatatelně) dosaženo. Postup vpřed k cílům bývá vždy po-stup-ný. Musíme zdolávat pomyslné schody – stupně. Chybí-li zkušenosti, snažíme se uvěřit zkušenostem druhých lidí. Životní situace každého jednotlivého člověka je však jiná a vyžaduje vycházet při posuzování reality a při rozhodování z úplně jiných zkušeností.

Chybné interpretování osobních zkušeností s “parapsychologickými” jevy je jednou z příčin, proč lze věřit i zcela nepodloženým představám. Mysl vás při setkání s nevysvětlitelnými úkazy (např. vidíte něco nebo někoho, koho nemůžete vidět, OBE, NDE, setkání s mimozemšťany) následně intenzivně nutí zjistit, o co vlastně šlo, co jste to zažili. Nenajdete-li rozumné vysvětlení, chtě nechtě se přimknete k nějakému náhradnímu vysvětlení. V této souvislosti je zajímavé přečíst si článek na stránkách Susan Blackmoreové (autorka populární knihy o memech), jehož autor měl “mimotělní” nevysvětlitelnou zkušenost, což jej donutilo hledat přijatelné odpovědi na řadu otázek.

Přespříliš důvěřujeme autoritativním osobám a institucím. Evolučně je to výhodné nebo spíše v evolučním vývoji předávají své geny (a memy) z větší části lidé, kteří se podřizují menšině. Ti kdo mají moc ji však nezískali jen tak. Autoritativní osoby zpravidla jednají v souladu se svými vlastními zájmy. Nemusejí vyloženě lhát, stačí, když říkají jen to, co lidé chtějí slyšet.
Každý člověk má možnost dospět a převzít zodpovědnost za svůj život plně na sebe. Většina lidí je ochotna nechat za sebe rozhodovat druhé. Vzdáváme se svobody pro svou pohodlnost a ze strachu. Dáváme moc druhým, protože odmítáme přijmout zodpovědnost.

Důvěřujeme bezmezně knihám a zapomínáme, že většina knih se píše jen s cílem účinně šířit informace v nich obsažené a dosahovat zisku.
Tak například výše zmíněná motivační literatura – jde zpravidla o šikovně napsané knihy, které vám vklíní do hlavy iluze o tom, jak můžete snadno zbohatnout.

Potíž s tzv. motivačními knihami je v tom, že se vždy zabývají jen malým výsekem reality, nezahrnují do “rovnic života” všechny proměnné. Čtenáře úmyslně zbavují zdravého racionálního úsudku (pokud nějaký před tím vůbec měl). Typicky jde o knihy, jejichž autoři píší stále dokola o tom samém, všemožně to přežvýkávají a vydávají jednu knihu za druhou. Lidé iluze zbožňují. Máme rádi filmy, divadlo, internet, knihy a často jejich sdělením i ochotně (a bez důkazů) věříme.

Autoři knih jsou pastevci. Udržují stádo čtenářů pomocí líbivých představ. Nejlépe lze stádo udržet, pokud nikdy není odhaleno všechno (a především ne celá pravda – což ovšem není problém, protože celou pravdu nezná pravděpodobně nikdo).

Záleží na úhlu pohledu. Pokud čtenář ví, že aby něčeho dosáhl, musí jít vlastní cestou a vnímat neověřené zdroje informací jen jako formu zábavy, potom je to v pořádku. Kniha může povzbudit a udělit určité zrychlení nebo energii. Po vyčerpání účinku se případně čtenář nadopuje další podobnou literaturou, nejlépe životopisem úspěšné osobnosti a pokračuje ve svém snažení. Stále však jde o externí stimul a to je dobré maximálně tak na začátku, kdy je člověk ještě po krk v dezinformačním bahně. Opravdová motivace může přijít jen a jen zevnitř, po nalezení sama sebe.

Příčin proč sebou necháváme manipulovat by se dalo jistě najít bezpočet. Uvedl jsem jen co mě právě napadlo.

*) Při psaní o motivační literatuře jsem se nechal ovlivnit článkem Roberta Vlacha o tom co čte. Čím dalším jsem byl ovlivněn nevím jistě. Informační šum se rozplétá těžko.
**) Slovo “napadnout” je zde možné použít i ve smyslu “napadení” a sice napadení myšlenkami.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *