Boží blud – skvělá kniha nebo odpad? Čtenáři pod drobnohledem …

Občas chodím na web databazeknih.cz, kde je možné přehledně evidovat knihy (přečtené, doporučené, chystám se číst atd.)  a také je lze komentovat. Komentáře bývají zpravidla výstižné a lze se podle nich orientovat při zjišťování kvality knih. Existují však také knihy, u kterých mohou být názory v komentářích a hodnocení knih extrémně odlišné. Týká se to naštěstí většinou jenom literatury, která se točí okolo náboženství. Díky tomu, že diskutující využívají většinu funkcí daného webu a zanechávají za sebou zřetelnou informační stopu, můžete objevit souvislosti, které byste v běžných diskusích hledali horko těžko. Knihy jsou něco jako externí paměť. Čtete-li, natahujete si do hlavy informace a utváří se vám následně určitý obraz světa. Zajímalo mě, jaká je souvztažnost mezi tím, co čtenáři čtou a jejich komentáři pod knihami, které vyvolávají emočně nabité reakce. Posuďte sami.

V komentářích u knihy Boží blud (autorem je Richard Dawkins) si brzy všimnete navzájem si odporujících komentářů a hodnocení. V podstatě se čtenáři dělí na dvě zcela nesourodé skupiny s odlišnými názory. Pokusil jsem se posbírat vzorek (byť statisticky nevýznamný). Nejprve se však podívejte na některé komentáře …

Ukázky komentářů

Dawkins v Božím bludu dokázal zformulovat myšlenky, které se mnozí lidé bojí říct nahlas. Asi nejzásadnější, co jsem si z knihy odnesl, je prosté uvědomění, že náboženství a víra nejsou žádná privilegia, natož pak něco, k čemu by se mělo přistupovat s bázlivou úctou, a že k nim lze zcela legitimně přistupovat stejně kriticky jako například k politickému názoru. Přistupovat kriticky však neznamená dohadovat se např. o existenci Ježíše Krista, ale spíše zpochybňovat práva a nároky založené na něčí víře.

 Nemyslím si ,ze by mohla zdravá vira někomu ublížit a omezovat ho.
Cely život mi víra jen pomáhá a tak jako nemůže s určitostí nikdo říct ,ze Bůh je ,nemůže nikdo říct ,ze není . Dost omezené věřit v nějaký milionový vývoj z opičky. Docela tohoto pana lituji,protože musí být hrozné být přesvědčený ze po smrti nic není . A co třeba studie
pana Moodyho a ne jen jeho?Tato kniha je dle mého k ničemu .

 Boží blud – knížka unaveného člověka, jako vystřiženého z Murphyho zákonů. Jakkoliv jednoduše argumentuje (a všimněte si, že mnohé recenze ho za jednoduchost odsuzují), jeho oponenti nechápou, protože nechtějí pochopit. Dawkins uvádí záznam z jedné talkshow, asi 20minutové diskuse. S moderátorkou nelze rozumně argumentovat, a celou diskusi končí slovy: „A já vám říkám, otevřete oči a uvidíte milujícího Boha, který stvořil každého z nás.“ Blahoslavení chudí duchem, neboť jim patří království nebeské.

 Totální odpad. Richard bije do slaměného panáka (Strawman) argumentů, které nikdy Tomáš Akvinský nevyslovil a ani nikdo kdo bere filosofii trochu vážně. Pan Dawkins si asi léčí nějaké mindráky z dětství. Škoda, že není do češtiny přeložena skvělá knížka The last superstition, refutation of new atheism, kde je Dawkins úplně rozcupován a s ním zbytek té směšné party co si říkají „Brights“.

 Silná káva. I pro mě, přesvědčeného ateistu. To ale nic nemění na tom, že v drtivé většině s Dawkinsovými názory souhlasím, jen asi nejsem tak kategoricky odmítavý co se týče úlohy náboženství v dějinách lidstva. Vzhledem k tomu, že různé náboženské představy nás provází už od pravěku, řekl bych, že je prostě takový způsob uvažování s naším druhem spojený ať se nám to líbí nebo ne. Jelikož se nás po tisíciletí víra v různých podobách drží jako klíště, v něčem nám asi prospěšná bude. Dawkins ji vidí jako vedlejší důsledek nějaké evoluční změny, který tak nějak hypertrofoval do rozměrů, v nichž víc škodí než prospívá. Přitom analyzuje nejrůznější a někdy trochu překombinované možnosti jak náboženství vlastně vzniklo. Mně se to zdá prostší: řekl bych – vědom si své laické nezpůsobilosti – , že náboženství se zjednodušeně řečeno objevilo ve chvíli, kdy jsme si začali uvědomovat smrt (ve srovnání s ostatními druhy je to náš dost nepříjemný bonus k původnímu pudu sebezáchovy). Náboženství je podle mě jen obrana proti strachu z vlastní konečnosti.

 Neuvěřitelná přehlídka hlouposti a ignorance. Když už chci s něčím polemizovat, měl bych alespoň vědět s čím, ale Dawkins polemizuje s něčím, o čem nemá ani páru. Známý filosof vědy Michael Ruse se o této knize vyjádřil, že se po jejím přečtení styděl za to, že je ateistou. No, já nejsem ateista, tak se nemám za co stydět, ale jinak musím říci, že zhodnocení je to výstižné…

 Překvapilo mě, jak je ta kniha na militantního ateistu mírná, doslova jen lehké polechtání pírkem v podpaží nábožensky věřících, nic víc. Ateistům kniha dodá nějakou tu argumentaci, věřícím – i když myslím, že ti se jí většinou obloukem vyhnou – nedá asi nic. Pokud někdo věří, nemyslí, pokud se pokusí myslet, stejně si jen vybere, co se mu hodí do krámu a k argumentům, které ohrožují jeho komfortní zónu víry, zůstane slepý a hluchý. K čemu tedy kniha slouží, možná jako manifest zdravého rozumu, a tudíž je fajn, že ji pan Dawkins napsal.

 Na žiadnu knihu si nedovolím použiť hodnotenie: odpad!, pretože ako hovorí Plínius, žiadna nie je taká zlá, ale v prípade tejto vnímam autora ako človeka, ktorého poznám dlhé roky – totiž namiesto objektívneho pojednávania pre/proti dostane čitateľ ateistický žalospev – alebo inak manifestáciu nevyriešeného osobného konfliktu pána Dawkinsa (miestami pripomína akúsi autobiografiu). Zúfalá túžba atakovať teistické ideológie ho priviedla k pre mňa nepochopiteľnému činu – poprieť a argumentovať voči dobovým dôkazom Tomáša Akvinského – to už bolo devalváciou dôveryhodnosti v knihu a autora samotného. Po tejto vtipnej kapitole už bol boj knihu aspoň dočítať. Knihu by som teda označil ako subjektívny pokus o falzifikáciu monoteistickej hypotézy s tým, že autor nemá túto otázku sám zodpovedanú.

 Nádherné pasáže o nezasloužené úctě, kde podotýká, že na lidské hlouposti či nevzdělanosti není nic úctyhodného.
A citát v knize uvedený:
Lidi, kteří věří v něco, pro co nemají racionální ospravedlnění, nazýváme různými jmény. Je-li jejich víra velmi rozšířená, říkáme jim „věřící“; jinak to jsou „blázni“, „šílenci“ nebo „pomatení“… Klíč k duševnímu zdraví očividně spočívá v počtu. I přesto je pouze historická náhoda, že v naší společnosti považujeme za normální, když někdo věří, že Stvořitel vesmíru slyší vaše myšlenky, ale věřit, že s vámi komunikuje morseovkou vyťukávanou kapkami deště na okno ložnice, se rovná duševní poruše. Takže věřící obyčejně šílení nejsou, i když jejich víra úplně šílená je. (S. Harris)

Ak niečo vo svojom diele Richard Dawkins dokazuje, potom najmä to, že vôbec nepozná predmet svojej kritiky (svojimi „znalosťami“, ktorými sa tak rád prezentuje, môže ohurovať a presviedčať ľudí, ktorí sa, rovnako ako on, v rozoberanej problematike vôbec neorientujú).
Napriek tomu, že je vedec, nikdy netrpí pochybnosťami a preto sa ani nepýta po zmysle života (takéto otázky vedú často k pochybnostiam a tými on predsa netrpí a trpieť nechce) – jeho otázka znie inak: Akú má čo hodnotu pre „darwinowské prežitie“? Týmto pomeriava všetko, vrátane morálky.

 Ve středověku se za herezi upalovalo. Dnes jsou v silně věřících krajích lidé exkomunikováni, podobně jako se to stalo Komenskému a dalším (vyjma Afghánistánu, Pákistánu…). Boží blud ukazuje přemýšlivým lidem, že jsou normální, i když jim jejich okolí tvrdí opak. Že považovat zdravý rozum za základ pochopení světa není mentální vada. Že žijí ve zvráceném světě, kde mocní plijí na ty, kdož opustí víru. Že nemusí mlčet, i když vždycky se pouze mlčelo, modlilo a pracovalo.

Čtenáři, kteří knihu Boží blud hodnotili pěti hvězdičkami (maximum)

Jména uživatelů jsou vymyšlena, aby nemohly být informace z veřejně dostupného zdroje databazeknih.cz zneužity (více viz svatá GDPR směrnice EU).

Čtenáři, kteří knihu Boží blud hodnotili jako „odpad!“ nebo jednou hvězdičkou

Jména uživatelů jsou vymyšlena, aby nemohly být informace z veřejně dostupného zdroje databazeknih.cz zneužity (více viz svatá GDPR směrnice EU).

Výsledky srovnání obou skupin jsou překvapivé. Čekal bych, že uživatelé ze skupiny, která knihu Boží blud ohodnotila pěti hvězdičkami, budou číst především vědeckou naučnou literaturu. Takových je v této skupině však málo. Nejvíce frčí romány, humor, dobrodružné knihy.

Čtenáři druhé skupiny, kteří označili knihu jako odpad, nebo udělili jednu hvězdičku, jsou především silně věřící lidé, což se dalo předpokládat a je logické, že ortodoxní křesťan nebude ani schopný z té knihy nic pochopit, protože je to v příkrém rozporu s jeho vírou.

Bylo by velmi zajímavé vystopovat, na čem konkrétním stojí víra jednotlivých čtenářů. Co bylo v životě každého věřícího tím zásadním impulsem k zakotvení jednotlivých myšlenek, které se točí kolem náboženství?
Zkusil jsem vystopovat, co utvrzuje má vlastní přesvědčení. Došlo mi, že tím hlavním nebyly knihy (ty pouze pomohly pochopit co se dělo a co jsem vnímal), ale mé osobní zkušenosti s tím, jak funguje mozek. Před mnoha lety jsem byl napaden memy velmi podobnými těm, které si nosí v hlavě ortodoxní věřící. Byla to tvrdá zkušenost provázená psychickými problémy. Naprosto však díky tomu chápu pomatenost lidí, kteří si projdou něčím podobným. Vím, jak snadno lze poruchy probíhající v psychice interpretovat jako „boží znamení“ a podobné nesmysly. Díky tomu, že jsem zažil přímý útok a našel jsem v sobě dost sebezáchovy, abych se stále vracel k racionálnímu uvažovaní, tj. při vědomí, jen jako nezaujatý pozorovatel probíhajících poruch, tak došlo k uzdravení a nebezpečné memy byly neutralizovány (mem sám o sobě zůstane – je to paměťová struktura jako každá jiná, jen když vyhrajete ztratí schopnost ovlivňovat emoce, což je jinak právě jádrem problému – memy ovládají člověka skrze emoce). Pokud se náboženský mem uhnízdí, není pro hostitele vcelku příliš nebezpečný. Chová se však jako virus a snaží se mnohdy právě přes hostitele dostat do dalších „pastvin“ (mozků). (Na tomto místě musím upozornit, že psychofarmaka určená k „léčbě“ psychických poruch, která jako řešení nabízí medicína, jsou velmi nebezpečná, protože poškozují mozek. Napadení agresivními memy lze zcela vyléčit bez „léků“.)

Léčba lidí, kteří jsou zcela pod kontrolou náboženských memů, pravděpodobně není možná, protože tyto memy neumožní v mozku růst žádným memům, které by rozporovaly smysluplnost náboženských memů a tedy nemohou být „přehlasovány“. Je však možná prevence.

Mozek jsou rozsáhlé „pastviny“ pro memy, živná půda, kde mohou vyklíčit a rozvinout se. Každý máme v hlavě velké množství osobních názorů, za kterými si pevně stojíme (ukotvených memů). Za normálních okolností se memy volně vyvíjejí v závislosti na úrovni racionálního uvažování hostitele a tedy se dokáží srovnat s nově přijatými informacemi. Avšak u lidí, kteří jsou zcela pod kontrolou náboženských memů, není žádný prostor pro korekce myšlení. Hostitel volí pouze zdroje informací, které upevňují moc náboženského memu. Racionální mysl je oklamána a nemá možnost fungovat normálně. Kapacita myšlení je memem zneužívána pro upevňování tautologických schémat (tautologie = definice kruhem). Ochabování víry je pro mem nebezpečné, protože se jedná většinou o chvíle, kdy se k racionální mysli dostávají informace, kterým se má vyhýbat – mohl by vyrůst nový silnější mem, než ten náboženský. Proto má každé náboženství sadu rituálů, které slouží k upevňování tautologií a zamezení přílišné aktivity racionální mysli.

Závěr

U čtenářů, kteří hodnotili knihu Boží blud jako „odpad!“, můžete vysledovat nejen vyšší zájem o náboženskou literaturu (upevňování pozic memu), ale také různé problémy, které v komentářích vybublávají na povrch, nebo u některých čtenářů můžete problémy vysledovat i z názvů knih, které čtou. Lidé v obtížných životních situacích, zejména když nenacházejí východisko, jsou náchylnější k průniku náboženských memů. V podstatě pokud je jejich problém neřešitelný, potom víra může pomoci před úplným šílenstvím. Opravdu neřešitelných problémů je však málo. Běžně se vyskytující problémy jsou způsobené nedostatkem informací, nesprávnými informacemi nebo nízkými kognitivními dovednostmi jedince.
Mnoho z věřících bývá indoktrinováno již od dětství, což však neznamená, že se nemohou memu zbavit. Používají-li ve větší míře racionální myšlení, může sice trvat roky, než náboženským memům odeberou veškerou emoční energii (resp. zamezí přístup k ovlivňování prostřednictvím emocí), ale mají šanci se vymanit. Osobně jsem několik takových lidí poznal a mají můj velký obdiv, že se dokázali z té hrůzy dostat.