Informační války – memy v akci

Představte si, že čtete na webu nějaký článek. Článek probírá určité téma, z určitého úhlu pohledu. Po přečtení si uvědomíte, že vaše osobní zkušenost je v rozporu s tím, co tvrdí autor článku. Článek má však velký ohlas, mnoho „likes“ a řadu souhlasných komentářů. Připadá vám trochu zvláštní, že se nikdo zatím nedokázal na věc podívat z jiného úhlu. Chcete se tedy podělit o svůj pohled a napíšete komentář. Přirozeně jej napíšete tak, aby byl jen výstižně předán váš názor, bez útočení na článek nebo názory jeho příznivců. Přijdete druhý den … a váš komentář mezitím zmizel. Co se stalo? Narazili jste na fyzický projev přítomného psychoviru. Autor článku je ovládán do takové míry, že odstraňuje odlišné názory, aby zajistil pastvinu pro daný mem. Ten se díky tomu může velmi dobře šířit dál.

Účel odstraňování odlišných názorů je jednoduchý – podpořit šíření memu – replikaci. Replikace je vlastností, která je společná všem memům (i jejich příbuzným – genům). Pokud by byly tolerovány odlišné (byť pravdivé) informace, oslabilo by to mem, případně by jej to i zničilo. Psychoviry (útočné memy) typicky prosazují černobílé vnímání světa: „Buď jsi s námi nebo proti nám!!!“. Odlišné úhly pohledu jsou pro ně nepřípustné, protože mnohdy znamenají jejich oslabení až zánik. (Blbost podložená blbostí zůstává blbostí a tedy hrozí, že o takovou informaci ztratí hostitelé memů zájem.)
Psychoviry staví svojí pravdu zpravidla na složitých tautologiích nebo na něčem, co nelze nijak dokázat a jen složitě vyvrátit. Složité bývají tautologie (dokazování kruhem) proto, aby hostitelé nemohli jednoduše rozpoznat, že jde o bludy. Než projdete celou konstrukcí zpátky na začátek, ztratíte se v tom a nepoznáte, že konstrukce dokazuje sama sebe.

Bývají-li vaše názory častěji úmyslně ničené, je možné, že se nevědomě projevujete agresivně. Je rozdíl vyslovit nesouhlasný názor a vyslovit jiný názor. Nesouhlas je agrese. Nesouhlasem zjevně útočíte na jinou informaci a snažíte se ji zdiskreditovat, umlčet, zastavit její replikaci. Oproti tomu vyslovení odlišného názoru, je vnesení světla do tmy. Při „vnášení světla do tmy“ je důležité vyjádřit hned v úvodu respekt vládnoucí informační entitě (nejde ani tak o autora, jako o názory, které jej ovládají) a teprve za touto „poklonou“ uvést odlišný názor.

Příklad, jak uvést odlišný názor:  „Moc hezky napsaný článek.“ (všimněte si, že vyzdvihujete spíše stylistiku, než věcný obsah článku)
Vyjádříte-li autorovi podobným způsobem respekt, pokloníte-li se, snížíte pravděpodobnost, že na váš příspěvek zaútočí. To, co napíšete dále, bude většinou považováno za souhlasné, i když nepřímo něco vyvrátíte či uvedete na pravou míru. Je to dáno i tím, jak povrchní (v důsledku uspěchanosti) je současná komunikace. První dojem vzniká na začátku komunikace a tvoří převažující část informace.

Memy chtějí mít moc. Ta jim umožňuje zaujmout potenciální hostitele a získat nová teritoria s možností další replikace. Pod slovem mem si představme jakékoliv informace zhmotnělé do podoby neuronových spojů, které se šíří  napodobováním. Memy žijí v naší mysli a paměti, přičemž jejich šablony se dnes přenášejí a uchovávají mnoha rozličnými způsoby, od zvěčnění ve knihách ve formě slovních vyjádření, přes audio vyjádření až po nejmodernější datové nosiče a počítačové sítě, na kterých se šíří ohromnou rychlostí. Aby mohl mem ožít, potřebuje hostitele. Tím je mysl ve spojení s pamětí. Nejprve musí získat naší pozornost. To se daří nejlépe působením na emoce. V momentě, kdy přijímáte nějakou informaci (například čtete článek nebo posloucháte hudbu), natahujete si mem do paměti.
Nevěřícně kroutíte hlavou? Nezdá se vám, že memy jsou živé entity žijící vlastním životem? Potom se zamyslete nad tím, jak je možné, že se vám v hlavě z ničeho nic začne kupříkladu přehrávat nějaká melodie a i když se rozhodnete, že už stačilo, přehrává se vesele dál. I melodie je paměťová struktura – mem. Pokud by za aktivací této paměti stálo vaše vědomé rozhodnutí, odvolám bez váhání své tvrzení, že memy žijí vlastním životem. Vy však nejenže nemáte vliv na to, kdy dojde k samovolné aktivaci tohoto memu, vy tento mem nemůžete ani žádným způsobem naráz a navždy umlčet. Melodie se může libo-volně vracet, ať chcete nebo nechcete. Bránit se lze, ale vyžaduje to značnou dovednost v přesměrovávání soustředěnosti.

Jde-li o agresivní útočné či sobecké memy, které nám celkově nejsou příliš prospěšné a jenom se tak snaží tvářit, označujeme tyto memy za psychoviry a způsob jejich šíření jako infikování. Slovo infekce pochází z latiny: infectio – nákaza. Kořenem tohoto slova je fecesčesky fek-álie. Na internetu se nachází velmi mnoho chaotických informačních „feces“, které si do sebe můžete natáhnout a tedy se jimi infikovat. Je velmi obtížné rozpoznat kvalitní informace od informačních „feces“, protože nemáme příliš možnost si informace ověřovat. Většinou věříme slepě autoritativním líbivým zdrojům informací a málokdy si uvědomujeme, že jde o uměle vytvořené fasády, které slouží jen k vytvoření příhodných podmínek pro infikování. O tom, jaké memy si natáhnete do hlavy, by měl rozhodovat váš racionální úsudek. Necháváme se však strhnout stádem a věříme více na informační preselekci. Věříme například, že když má nějaký článek 20 „likes“ a jen samé souhlasné příznivce, jde o kvalitní informaci, kterou stojí za to přijmout. Realita však může být úplně jiná.

Komentáře k příspěvku:

  • 9.3.2012 at 17:05
    Permalink

    Ahoj Petře, jsem rád, že jsi mi vnesl nový pohled na tento problém, nad kterým jsem v nedávné minulosti dumal.

    Napadá mne otázka, má smysl reagovat? Napadlo mne:
    Negativa: ztráta energie, času a trochu i pozornosti (nutkání se podívat na reakce)
    Pozitiva: možný zisk určitého sociálního statusu; možná se najde někdo, se kterým si budu rozumět, zprostředkovat lidem jiný pohled.

    Inu po určitých zkušenostech se už snažím raději nereagovat…:-)))

    Reply
  • 11.3.2012 at 07:43
    Permalink

    Ahoj.

    K té otázce, zda má smysl reagovat na články …

    Ono je dobré položit si pokaždé nejprve pár otázek:

    1) proč chci reagovat na článek?
    (jak jsem se dostal na daný zdroj informací?, proč?, proč jsem přečetl ten článek?, hledám zábavu?, chci získat pocit sounáležitosti?, hledám informace pro konkrétní využití?, potřebuji zvýšit své sebevědomí?, buduji virtuální status?, chci si prověřit sílu svého názoru? …)

    2) proč autor napsal ten článek?
    (prodává na stránce reklamu?, potřebuje zvyšovat své sebevědomí a ego?, buduje virtuální status?, má ve psaní zálibu?, používá psaní k přemýšlení? …)

    Jde o to, aby čtenář objevil jádro potřeby sebevyjádření. Prvotní příčina může být dovedně zamaskovaná a sice na straně autora i na straně čtenáře. Cítíme, že by komunikace měla být obousměrná. (Jednosměrná komunikace je názorová diktatura.)
    Má-li člověk potřebu vyjádřit se, měl by to udělat. Lze tím podle mého názoru získat pokaždé další indicie k celkové představě o realitě (což však neznamená, že můžeme odhalit pravdu). Díky reagování získáváme informace nejenom o svém okolí. Dozvídáme se především něco sami o sobě, o své podstatě.
    Když někdo zničí nebo jinak napadne náš názor, může se nás to sice dotknout, ale jen pokud považujeme své názory za svou nedílnou součást.

    Autoři i čtenáři mají rozmanité pohnutky. Reagovat na podněty? Pokud se chci o sobě a o druhých něco dozvědět nebo mám-li prostě jen potřebu komunikovat, potom rozhodně ano. Osobnost sílí a stává se harmoničtější jen díky zkušenostem a ty lze získávat díky komunikaci a sebevyjádření.
    Je to tak jako tak příležitost pro memy. Ovšem buď si vyšlechtíme v sobě takové, které nám jsou k užitku, anebo necháme v sobě vyrůst memy, které jsou k užitku druhým lidem (memům).

    Nereagovat = nepodporovat žádné memy.
    Máme-li však možnost formovat užitečné memy, potom proč je nepodpořit? 😉

    Reply
    • 12.3.2012 at 20:09
      Permalink

      Zdar,

      to je celkem rozsáhlý a vyčerpávající rozbor…

      Asi je taky důležité jak na koho reaguji. Někdo může mít z mého pohledu zvrácenou realitu a teď jak jej přesvědčit nebo nastínit tu mou, když mne ani nebude vnímat a pořád mluvit to své. Snažit se zaujmout jeho pohled, i když je zvrácený sebevíc a snad ani není z jeho hlavy a nejdřív si ho naklonit na svou stranu, aby mne vůbec začal vnímat a mohl bych mu ukázat trhliny jeho reality.

      To mi příjde jako příliš vynaložené energie a proč vlastně, možná je ve své realitě spokojený…

      Poslední dobou mi příjde, že 90% lidí nerozumím. Když sleduji třeba různá diskuzní fora, tak jsou tamní lidé v určitých oblastech stejně názorově pochroumaní. Opakují názor většiny, i kdyby byl nelogický sebevíc. Řekl bych, že dost lidí nemá svůj úsudek.

      Nevím, možná jsem příliš negativistický, když si všímám hlavně věcí, které mi názorově nesedí. 🙂 No ty co mi sedí, tak mi příjdou normální, takže nemám nutkání na ně reagovat.:-P

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *