Proč je tolik psychopatů?

Postarší článek Jak vycházet s psychopaty, se stal bezkonkurenčně nejnavštěvovanějším příspěvkem na tomto blogu a přitom s hlavní myšlenkou čtenáři ani nesouhlasili. S vědomím rizika, že další článek na toto téma přitáhne především ty, o kterých je zde řeč, zkusím najít určité rámcové odpovědi, protože mi tato otázka neodbytně vrtá hlavou. Nejsem psycholog, abych dokázal fundovaně odhalit, co je opravdovými příčinami současné epidemie, ale svůj vhled na věc bez rozpaků vyjádřím. Pokud byste se například stali svědky zločinu, také by bylo těžké nechat si to jenom pro sebe, protože už v sobě tak nějak smysl pro spravedlnost máme zakódovanou. Každý si pod tím sice představí něco jiného, ale vesměs jde o totéž – dosáhnout rovnováhy. Kdy však dochází ke vzniku nerovnováhy, která má za následek epidemii psychopatů?

 

Příliš mnoho volného času

Lidské společenství se od jakéhokoliv jiného liší především tím, že je založené na směně a specializaci. Jedinec toho mnoho nedokáže, ale lidstvo dohromady tvoří neuvěřitelné zázraky. Jedním takovým zázrakem je masová produkce potravin. V rozvinutém světě pracují v zemědělství maximálně 3% obyvatel (celosvětově 50%). Představíte-li si malý kmen čítající 100 členů, potom tři z nich zvládají bez problému nakrmit všech 100 členů, z nichž mnozí jsou tak přecpaní, že trpí nadváhou. Něco takového je ve zbývající živočišné říši zcela nevídané. Je možné, že se někteří z těch 97 jedinců budou trochu nudit, vymýšlet hovadiny … a prostě jim začne v hlavě přeskakovat?

 

Málo volného času

Potom zde máme opačný extrém. Je tolik věcí, které by chtěl každý vidět, zažít a mít! Všechno se ale stihnout a získat nedá. Chceme tohle, chceme tamto. Co je lepší? Co bychom neměli propásnout? Snažíme se jak jen to jde, jenže ne a ne pozlátka dohonit. Navíc se často ženeme za něčím totálně neužitečným, neřkuli zbytečným a ani si to nemáme možnost uvědomit. Na podstatné věci potom už nezbývá čas a přitom právě když to podstatné není uspokojeno – nastane destrukční nerovnováha. Začne to lidem v hlavě deformovat neuronové spoje.

Máte děti? Dáváte jim dostatek lásky a pozornosti? Hladíte a objímáte své děti každý den? Že na to není čas?! Že je jiná doba? Srovnejte si trochu hodnoty. Má větší cenu automobil nebo malý človíček? Má větší cenu hnát se za kariérou nebo se dostatečně věnovat dítěti? Co že to tady plácám za nesmysly?! „Dítě potřebuje mít kde bydlet a co jíst a co na sebe!!“ No ano, potřebuje, ale tyto základní potřeby nejsou tím hlavním co potřebuje. Navíc je zvládají uspokojit i v rodinách s nejnižšími příjmy.

 

Malá odbočka

Udělejme jednoduchý experiment. Mějme následující slova: teplo, chlad, milující.
Spárujte dvě slova, jedno která z výše uvedených, podle toho jak na vás působí a potom si přečtěte dole v článku, co na to psychologové.

 

Srovnávání se s okolím

Na běžném srovnávání se s okolím není nic špatného. Vidíte, že soused má bazén, tak jej chcete mít také. Koupil nové auto, chcete mít aspoň trochu lepší nebo stejné. Proč ne? Je to zajímavý způsob jak zabít nudu. Makáte jako o život, abyste se dorovnali k okolí. Kdybyste to nedělali, prd by se stalo. Tomu sice nevěříte, ale možná byste tomu věřit chtěli, protože život by byl o řád jednodušší. Něco vás bude stále nutit být jako ostatní anebo lepší. (Pokud se to nepřehání, je to pro společnost spíše pozitivní. Touhy podporují ekonomiku. Lidé jsou v pohybu. Snaží se. Kola se točí. Peníze sviští. Život je pohyb. Pohyb je život. Rostliny prominou.)

Je krutou pravdou, že lidem v reálném světě záleží jenom na tom, co si o nich myslí ostatní a sami nepřikládají svému hodnocení druhých přílišný význam. V extrémních případech sice ano, ale opravdových extrémů okolo sebe mnoho neuvidíte. Tak například kdyby váš soused chodil téměř nahý, začali byste určitě remcat, že je to krajně neslušné až pobuřující. Snažili byste se jej usměrnit. Nebo kdyby se do domu naproti nastěhovala tlupa standardních romů (pak jsou ještě nadstandardní romové, ale ti bývají tak začlenění do společnosti, že nikomu nevadí, protože se chovají jako běžní Češi; dlužno podotknout, že takových je logicky méně než těch typických), jistě byste vzniklou nerovnováhu začali přinejmenším komentovat. Jádrem pudla by byla snaha zarovnat druhé s okolím, protože jejich chování už je za čarou.

Výše uvedené však ani nenaznačuje žádné nebezpečí, které by mohlo vést ke vzniku určitého typu běžného šílenství (nemyslím takové to šílenství, které má asi 2% populace, kdy už je potřeba nasadit léky, protože se objevují i různé ataky, které běžný pacient bez zkušeností nemá šanci sám zvládnout). Jak by mohlo srovnávání se s okolím někoho narušit? Představte si, že máte průměrné zaměstnání a lehce nadprůměrný plat. Vlezla vám však do hlavy myšlenka, že si zasloužíte bydlet v luxusní vile 6+1, 250 m2 užitné plochy, v ceně řekněme pouhých 10 milionů korun (aby to vypadalo alespoň trochu dosažitelně). Dřete od rána do noci jako voli, tak na to máte sakra právo! Měsíčně budete splácet po dobu 42 let minimálně 22 tisíc. Tedy, pokud žijete v době, kdy banky dávají i tak nesmyslné hypotéky, že to většině lidí usmaží mozek za živa.

 

Problémy mocných

Představte si, že můžete mít cokoliv, na co jen pomyslíte. Jenže chcete pořád víc, protože to je taková normální lidská přirozenost. Co však zbývá, když z materiálního světa vás získání čehokoliv už nijak neuspokojí. Začnete toužit po moci nad druhými. A chcete přirozeně víc a víc, alespoň pokud emoce mají nad vámi moc větší, než vy nad nimi, což je běžné téměř pro všechny druhy emocí a pro většinu lidí. Jenže v tomto bodě se dostanete na destruktivní trajektorii. Pokud se do role diktátora vyšplháte třeba až v osmdesáti a přitom vám to ještě celkem dobře myslí, pak máte-li to v hlavě už hodně rozházené a potřebujete ještě větší moc než nad půlkou světa, může vás uspokojit snad už jenom globální jaderná válka.

 

Problémy ne-mocných

Není-li člověk mocný, je logicky ne-mocný. Ne-mocní však také chtějí moc a mnohdy se jim získat moc i daří. Vzpomeňme kupříkladu, jak ne-mocní výstřelem z Aurory zahájili tažení proti mocným. Na světě je a vždy bude přirozeně více ne-mocných než mocných. Různých ismů se nedá zbavit, protože se přelévají do zdánlivě odlišných forem, kterých podstatu ne-mocní nedokáží rozpoznat. A bohužel je hodně až tak ne-mocných, že se neváhají k ismu jakéhokoliv druhu i veřejně přihlásit.

 

Život v krychli

Narušení jedinci ztratili kontakt s realitou. Říkám tomu život v krychli. Pohybují se v myšlenkových prostorech striktně vymezených a odmítají byť jenom nahlédnout na další souvislosti. Proč se někdo uvězní dobrovolně v silně ohraničeném prostoru? Možná proto, aby se ochránil před jinými myšlenkami. Je velmi pohodlné žít ve virtuálním světě postaveném na jednom druhu myšlenek. Spletitost světa je vyčerpávající. Přemýšlet bolí. Život v krychli je svým způsobem pro mnohé osvobozující. Touží dnes lidé tolik po despocii proto, aby nemuseli přebírat zodpovědnost za svůj život, aby nemuseli tolik přemýšlet a starat se o sebe a o druhé?

 

Co na to psychologové?

Prý za to může jejich otec, jejich matka, geny, posbírané memy a prostředí. Pokud měl někdo otce sociopata, je pravděpodobné, že vzniklo trvalé poškození – těžko odstranitelná nerovnováha. V psychice poškozeného dojde k emočnímu zakonzervování tam někde hluboko, kam vědomé já nemá přístup. Nerovnováha má snahu se srovnat, ale nejde to. Něco nejasného člověka žere a částečná úleva přichází jen když bolest předáváte dál. Mentální infekce je sice abstraktní pojem, avšak jak jinak to nazvat?

Řada lidí se nechá ovlivnit okolním prostředím a stanou se sociopaty. Někde uvnitř vnímají, že to co dělají je špatné, ale jejich návyky a naučený výklad reality jsou silnější.

Výše v článku jste dostali za úkol spárovat slova. Pokud jste dali k sobě teplo a milující, je pravděpodobné, že jste emočně v pořádku. Pokud jste však dali k sobě protiklady „teplo“ a „chlad“, udělali jste něco, co dělají v psychologických testech spíše lidé s poruchami, kteří nemají daleko k tomu stát se sociopaty, anebo jde o psychopaty.

Psychopat je člověk, který se s poruchou vnímat emoce druhých již narodil. Psychopat nedokáže dát emočně do souvislosti význam slov jako „milující“, „láska“  s pojmy „teplo“ a „hřejivost“. Osobně se domnívám, že jim nefungují obvody se zrcadlovými neurony.

 

Štvou vás sociopaté (psychopaté)? Jediným řešením je vyvinout v sobě silnou imunitu, protože jinak se také nakazíte nebo vás ochromí. Psal jsem v prvním článku právě o budování imunity, což bohužel nikdo nepochopil, tak si z toho beru ponaučení, že bych se měl snažit hledat mnohem srozumitelnější způsoby, jak předávat myšlenky. Všichni čtenáři (alespoň ti, kteří se projevili v komentářích) došli k přesvědčení, že jediným řešením je dostat se od psychopata co nejdále. Já si však stojím za tím, že nelze před psychopaty donekonečna utíkat, protože mohou jít za vámi a co hůř, v prostředí kam před nimi utečete, budou další a třeba i mnohem zákeřnější. Chcete pořád jen utíkat?

 

Komentáře k příspěvku

  • 11. 9. 2019 at 11:17
    Permalink

    V zásadě souhlasím s napsaným. Žiji s psychopatem přes dvacet let. Bohužel, žít s ním vyžaduje přestat být sám sebou a stát se ještě větším psychopatem, tzn. začít uvažovat jako on a prechytračit ho. Jedině tak vás respektuje. To není bez následků. Člověk si je pak sám sobě odporný, jelikož si říká, co to sám sobě dělám? Mám to zapotřebí? Bylo to možná poučné, ale ani po těchto letech nepochopím, jak zlý může člověk být a to ze vteřiny na vteřinu, když ještě před chvílí vás objímá a miluje. Je to záběr na mozek, člověk nezůstane bez následků, jsem momentálně na dně svých sil. Psychopat považuje ostatní za slabochy a neschopné. Podle toho se k nim také chová. Pozoruji na sobě, že čím déle s ním jsem, tím více se mu bohužel podobám a také si posouvám hranice toho, co jsem ochotna tolerovat. Což není dobré ani pro jednoho. Mám to štěstí, že si toto vše uvědomuji, jen v poslední době nemám už sil a když to zhodnotím, tak kdybych žila s kýmkoliv jiným, bylo by to určitě lepší. Proto nemohu souhlasit s názorem, že psychopaté jsou a budou a odchod nic neřeší. Řeší v první řadě psychické zdraví jedince, který se rozhodne odejít. Milovat sebe a odejít. Po těch dvaceti letech vidím, že vše z jeho strany byla jen hra. Myslela jsem, že láskou lze změnit vše. Rád si na to s vámi zahraje, když chce. Pak se ale nestačíte divit. Toť má zkuste. Stálo mne to skoro zdravý rozum i život. O dětech záměrně nemluvím. Snažila jsem se vše udržovat jako že v pořádku, já ho totiž skutečně milovala. Po tom, co se ukázalo, že ani k nim nemá vztah a jak se dokáže zachovat k nim…Divím se, že ještě žiju a dokážu dát dohromady větu. Za mne radím to, co prof.Honzák. Utečte co nejdřív.

    Odpovědět
    • 14. 9. 2019 at 8:26
      Permalink

      Děkuji za Váš komentář. Osobně si nedokážu vůbec představit, jak hrozné to asi musí být žít s psychopatem. Při psaní příspěvku jsem bohužel nevzal v úvahu skutečnost, že existuje řada lidí uvězněných ve vztahu. Je zřejmé, že v takto vyeskalovaném případě jiné řešení než odejít není. Jestliže se člověku nepodaří vybudovat dostatečně silný obranný val a musí na údery psychopatického chování reagovat, potom je po tak dlouhé době únik jediným rozumným řešením. Člověk je komplikovaná bytost, mnohdy s více personami v jedné. Některou z nich můžete milovat. Reagování i na ty zlé persony však nutně posiluje (vyživuje) jejich existenci. Umění nereagovat je ale stejně těžké, jako třeba naučit se být několik hodin ve vědomé meditaci bez jakýchkoliv myšlenek. Málokdo o tom ví a málokdo dokáže sám sebe vytrénovat. Musí se s tím však začít hned na začátku prvních projevů nemocné persony. Asi nikdo by nedokázal zvládnout jejich abstinenční příznaky, které by se nutně dostavily, kdyby útoky začal člověk najednou zvládat po mnoha letech anulovat.
      Jen bych k tomu dodal, že když se útlak přesune i do fyzické roviny, tak tam už možnosti obrany nejsou v podstatě žádné a únik je naprostá nutnost.

      Odpovědět
  • 5. 5. 2021 at 12:46
    Permalink

    Nesouhlasím s tím, že lék na to jak vyjít s psychopatem je vcítit se do jeho myšlení ap. a on dá pokoj. Nedá! Smířlivost vůči psychopatovi nikdy nefunguje natrvalo, ta naopak psychopata ujistí v tom, že zvítězil.
    Od psychopata je potřeba odejít co nejdál, bohužel vždycky to nejde a když to nejde, pak s ním bojovat do konce a zničit ho dřív než on zničí svoji oběť..
    Osobně jsem zrovna teď v pracovním kontaktu s psychopatem a jen díky tomu, že mohu kdykoliv odejít, mám opravdu velké zkušenosti s lidmi a vzal jsem to jako výzvu, to zvládám. Jen lituji mladé kluky a holky, kteří se dostanou třeba do prvního zaměstnání právě k takovému idiotovi. Představte si vlastní děcko které deptá psychopat! S takovým škodlivým zvířetem chce někdo hledat porozumění?
    Ovšem daleko nejhorší a nejnebezpečnější jsou psychopati politici. Jak od nich odejít? A přitom tito zločinci ničí ne jednotlivce, ale celé národy, podle toho na jak vysokých postech beztrestně sedí, žerou a mlaskají.
    Co s nimi?

    Odpovědět
    • 7. 5. 2021 at 9:08
      Permalink

      Slovní útočník dostává co potřebuje pouze v případě, když na jeho slova ostatní reagují. Když nereagují, zintenzivňuje útoky a čeká, až druhé straně rupnou nervy. Oběť si neuvědomuje, že útoky mají za cíl vyvolat reakci a že jen díky reakci má z toho útočník zisk. Právě pro zisk (zvrhlý vnitřní užitek) bude ve svých výpadech pokračovat. Vcítění je pochopení této hry. Agresi lze vždy zneutralizovat, jen akorát je k tomu zapotřebí trénink, sebeúcta a uvědomění o co vlastně jde. Zůstávat v roli oběti ovšem nemůže konflikty řešit, ale naopak je to umocňuje a vyživuje. Únik je řešením pokud je aktuálně možný. Kdo na sobě dlouhodobě nepracuje, neučí se stále nové věci, mnoho toho neumí, nemá druhým co nabídnout a tedy nemá ani mnoho peněz, nemůže se hned sbalit a uniknout. Nepříjemné životní situace jsou však příležitosmi k proražení osobní pohodlnosti. Když člověk rozpozná svou roli oběti a naučí se z této role vystupovat, má šanci změnit cokoliv.

      Odejít od psychopatů, kteří jsou na vysokých postech a ničí celé národy také jednoduše nelze. Není už moc kam jít a když ano, jen málokdo opustí navyklé prostředí a kulturu. Tam, kde s nimi otevřeně bojují, jsou za svůj vzdor lidé týráni i vražděni. Pasivní přístup inteligence je však také nebezpečný, protože právě to umožňuje psychopatům dostat se k moci. Jenže inteligentní lidé většinou o zájem médií, o veřejné prezentování svých myšlenek širokým masám nestojí. Lidé se širokým rozhledem a kteří jsou navíc i morálně narovnaní, překvapivě nemají potřebu vstupovat do vysoké politiky a pokud to zkusí, dokáží oslovit jen jim podobné, což přirozeně nestačí pro změny k lepšímu. Široké masy volí politiky jenom na základě pocitů. Psychopatická sebranka dnešních typických politiků je bohužel čistým obrazem voličské základny. Je to začarovaný kruh. Nezbývá než doufat, že se inteligence mas nějakým zázrakem alespoň o pár bodů časem zvýší a bude vybírat své zástupce nikoliv jenom na základě svých emočních reakcí, ale díky pečlivému zhodnocení všech pro a proti se zapojením rozumu a také historických zkušeností.

      Stejně těžké jako změnit občanství je odejít od psychopata v domácnosti nebo na pracovišti. Oběti nátlaku nemají kam jít, protože na sobě nepracují, moc toho neumí, nemají peníze, zvykli si na stávající podmínky a kulturu, brání se změnám a ze všeho nejvíce se brání seberozvoji. Jakákoliv snaha o změny k lepšímu je pro oběti děsivější, než psychopaté. Je mnohem snadnější hrát roli oběti, než si přiznat, že se lze vlastním úsilím z pasti vymanit. Lidé v nesnázích by museli opustit svojí komfortní zónu a to je krajně nepříjemné. Raději budou stále dokola naříkat a hrát společně s psychopaty jejich vymaštěné hry, než aby konfrontovali skutečný problém.

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *