Dlouhodobě se zajímám o psychologii práce a sice především o zvyšování soustředěnosti a zvládání vnitřních emočních pochodů. Vím, že v této oblasti se nachází ohromný poklad. Jenom se stále nedaří najít správnou kombinaci k trezoru.
Představte si, že byste dokázali udržovat dlouhodobě vaší soustředěnost na řešení problémů až tak dobře, že byste postupně díky tomu zvládali dokončit jakýkoliv běžný úkol. Mnozí asi namítnou, že k vyřešení jakéhokoliv běžného problému je zapotřebí kromě jiného také genialita a vysoká inteligence. Jenže žijeme v propojeném světě, kde funguje dělba práce a specializace (to je to, co nás nejvíce odlišuje od ostatních živočichů). Nemusíte umět všechno. Stačí vyznat se v lidech a nacházet ty správné lidi, které se vyplatí najmout. Postup, jak teoreticky dosáhnout čehokoliv, je geniálně jednoduchý. Stačí udržet na cestě k cíli vaší soustředěnost. Dlouhodobě a vytrvale. To však dokáže jen málokdo.
Dosahovat dostatečné soustředěnosti je těžké nejen proto, že do toho strká prsty vnější svět se svými neustálými vyrušeními a rozmanitými svody. Vedle soustředěnosti je zapotřebí ovládat i umění práce s vnitřními emocemi. Co má největší vliv na úspěch? Po letech pátrání jsem došel k přesvědčení, že jsou to právě tyto dvě věci: soustředěnost a zvládání emocí (vnitřních, i druhých lidí). Soustředěnost z velké části závisí na zvládání emocí a vnitřních podnětů – na jejich filtrování, přesměrování či potlačení. Neznamená to, že s mistrovskou soustředěností a sebeovládáním dokážete cokoliv realistického. Nedokážete, protože ve hře je spousta dalších vlivů, jako například štěstí, náhoda, omezené zdroje, být první a další. Nicméně pokud dokážete regulovat celé spektrum svých emočních pochodů, máte automaticky větší šance na dosažení cílů, než když si s vámi emoce dělají co se jim zachce. Uvědomte si také, že vnější svět (lidé), vás ovládá jenom a jenom prostřednictvím vašich vlastních emocí. Kdybyste byli úplně bezemoční, nemohl by vás nikdo žádným způsobem manipulovat (jenže byste zároveň neměli pud sebezáchovy ani žádnou motivaci).
Emoce se projevují jako obtížně ovlivnitelná činnost prostředního mozku. Tento savčí mozek je u většiny lidí silnější, než nejvyšší mozkové funkce – neokortex. Svoji převahu má tím vyšší, čím méně si jej lidé uvědomují. Mnohdy považujeme druhé kvůli jejich chování za idioty, blbce, pitomce či magory. Přitom však může jít o jinak velmi inteligentní jednotlivce. Hanlivá označení získávají většinou jenom kvůli neschopnosti vnímat a regulovat činnost svého savčího mozku.
Jak by mohl probíhat den s téměř dokonalou regulací emocí?
Pokusím se naznačit na elementární úrovni, jak by mohly probíhat vědomé procesy, pokud byste nad sebou měli dostatečnou kontrolu. Představte si běžný pracovní den. Je ráno. Cítíte silnou nechuť vstát, ale rychle emoci identifikujete a zkorigujete. Přepólovali jste ji – snad pomocí vizuálních představ, co všechno dnes dokážete. Vyskočíte vesele z postele. Chcete celý den pořádně prožít a vymačkat veškerý čas, který máte k dispozici – do poslední vteřiny. Jdete se trochu proběhnout. Tělu se vůbec nechce, ale vy mu bravůrně vyobrazíte pocity vítězství, které se dají zažít, když třeba vyběhnete na vrcholek blízkého kopce.
Po návratu z rozcvičky vnímáte neurčitý pocit nedostatku času. Něco vám našeptává, že snídaně by šla rychle odbýt. Vy už však tyto pochody dobře znáte a jste připraveni se s tím vypořádat. Po sprše si jako na truc zvolna a pečlivě připravíte zdravou bohatou snídani a v klidu si vychutnáváte každé sousto a vítězství nad vnitřním neklidným šotkem, který puká vzteky, že přijdete kvůli vašemu rozmaru o pět minut později. Po snídani nasednete do auta a užíváte si ranní dopravní špičku. Ne, opravdu, užíváte si to. Třeba tak, že posloucháte mp3, nějaký zajímavý vzdělávací pořad nebo pěknou hudbu. Pozdě nepřijedete, protože každý den vstáváte s předstihem.
V práci jdete s chutí na věc. Nejprve si projdete seznam úkolů, prověříte priority a začnete řešit jednotlivé dílčí kroky, které je potřeba překonat k dosažení cílů. Pracujete samozřejmě nejprve na těch nejobtížnějších úkolech a vůbec vás ani nenapadne je odkládat, protože víte, jak to potom dopadá. Máte samozřejmě také zkušenost s tím, že po ránu bývá nejvíc energie, která je zapotřebí právě na vyřešení nejnáročnějších úkolů.
Nic vás nemá šanci vyrušit. Zařídili jste si to již dávno tak, že není snadné se k vám dostat s banálními problémy a zbytečně se nechat vyrušovat. Máte dobře vyladěný „firewall“. Požadavky vnějšího okolí přichází do systému, kde je nejprve seřadíte podle priorit a teprve následně řešíte. Na zbytečnosti se většinou nedostane, ale to nevadí, protože jsou to prostě zbytečnosti. (Pokud nejde o úplně zbytečné zbytečnosti, potom je ještě možné je delegovat.)
Na konci pracovního dne pečlivě zhodnocujete co se podařilo a co nikoliv a proč. Projdete cíle, setřídíte úkoly podle priorit a odcházíte z práce.
Máte spoustu volného času, který však využíváte podobně efektivně, jako čas v práci. Umíte seřadit volnočasové aktivity podle smysluplnosti, přínosu pro vás nebo pro vaše blízké, takže se stává jen málokdy, že den vnímáte jako „proflákaný“.
Večer jdete spát už v deset hodin, i když zevnitř přichází nutkání urvat si z celého dne ještě mnohem víc, třeba sledováním nějakého filmu nebo seriálu. Přehrajete si v hlavě čeho všeho jste dnes dosáhli a přemítáte chvíli také nad tím, jaké výzvy máte před sebou zítra.
Realita je někde trochu jinde
V reálném světě je to o dost složitější. Ráno se nestaráte jen sami o sebe, ale třeba o děti, a musíte vyhovět také záplavě požadavků od svého protějšku, což zabere tolik času a trpělivosti, že po odvezení dětí do školky už máte všechnu energii totálně na dně. Jenže energie potřebujete ještě stokrát víc na překonávání stovek problémů, které vás čekají v práci a potom i v domácnosti. V práci většinou řešíte cokoliv přijde pod ruce a sice nejlépe ty nejjednodušší věci, aby to vypadalo, že jste zvládli alespoň něco málo práce odvést. Neustále vás někdo vyrušuje, zvoní telefony, nedaří se dostat k odpovídání na nejdůležitější maily (prostě se vám nechce, protože to je hrozný marast a hlava z toho bolí a a vůbec, zítra je také den …). Odcházíte později, protože bylo potřeba udělat ještě pár nedůležitých věcí. Doma byste nejraději zalehli na gauč a odpočinuli si, jenže to nejde, protože se musíte věnovat dětem a úklidu a opravit tohle a tamto a vyřídit pár věcí, co jste nestihli minulý týden. Se svým protějškem zvládnete ještě tak shlédnout nějaký film nebo seriál po půlnoci. Nejhorší je, že ráno budete muset vstávat opět velmi brzo, aby se celý ten cirkus jednou úplně nerozložil.
Nejde o to být jako Spock – bezemoční, ale spíš naučit se emoce perfektně regulovat, aby neměly nad námi takovou moc.
Jak emoce zvládat?
Jedinou možností je trpělivě budovat a zdokonalovat návyky. Neokortex nelze používat neustále. Musíte jej často nechat odpočívat, protože přemýšlení je energeticky velmi nákladné. Většinou fungujeme na autopilota, což jsou defacto funkce prostředního mozku (oblast bazální ganglia). Autopiloty budujeme pomocí neokortexu. Jenže aby je bylo možné cvičit, musíte nejprve pečlivě vycvičti autopilota na cvičení autopilotů. Důležitou součástí tohoto klíčového autopilota je zvládnutí emocí, které brání v jeho vycvičení. Tím zároveň trénujete dalšího důležitého autopilota, který zasahuje vždy když se limbický systém snaží protlačit do popředí své vrtochy. Pokud autopilot selže, ještě je šance – například při nevhodné emoční reakci, která spočívá v aktivovaci funkcí prefrontálního kortexu (tvrdé myšlení). Tím dojde k odebrání energie limbickému systému. Více informací naleznete v knize Jak pracuje váš mozek.